Další výstava, kterou budete moci od poloviny června zhlédnout v Czech Photo Centre, bude uvedena pod názvem Provokatéři české fotografie/ Taras Kusčynskyj – Jan Saudek – Antonín Tesař. Provokatér, buřič, pokušitel – jsou slova označující jedince, který svým chováním vybočuje z řady a dráždí ostatní. I česká fotografie má výrazné provokatéry, a to zejména v žánru aktu, který má v její historii místo zcela nezastupitelné.
Název: Provokatéři české fotografie
Datum trvání výstavy: 14. června - 8. srpna 2017 (každý den kromě pondělí)
Otevírací hodiny: út - pá: 11 - 18 / so - ne: 10 - 18
Vstupné: 50 Kč / 30 Kč (snížené vstupné)
Od počátku minulého století, kdy se bez aktů českého umělce Františka Drtikola neobešla žádná významná světová výstava, však tento žánr prošel zásadní proměnou: Ve fotografii nahoty už nejde jen o ladné křivky těla a jejich modelaci světlem, o samotný objekt a jeho výtvarnou transformaci, nýbrž o životní pocity, náročně koncipovaná myšlenková sdělení. To se ostatně týká už samotného Františka Drtikola, prvního moderního českého fotografa, který právě prostřednictvím aktů dokázal s bravurou vyjádřit i proměňující se životní styl své doby. Fotografie nahého těla se pak čím dál víc stávala reakcí na realitu života – realitu plnou nesplněných tužeb, romantických snů, agresí, strachů i nejistot. A samozřejmě i erotické fantazie. Velkou provokující osobností či „zlobivým dítětem“ - jak zní český překlad poetického francouzského termínu „enfant terrible“ – byl v 60. a 70. letech Taras Kuščynskyj, zatímco v následujících dvou desetiletích jeho roli s ještě větším pobuřujícím rozruchem převzal Jan Saudek. A v současnosti, zdá se, je to Antonín Tesař. Každý z těchto „provokatérů“ znamená vývojový a stylový posun.
Taras Kuščynskyj (1932 - 1983) dokázal mistrně propojit ženskou krásu a erotiku s psychologickým portrétem ženy. Jeho akty jako součást volné přírody působily v letech komunistické totality jako zjevení. Bořily vžité kánony a klasickému žánru dávaly novou tvář. A samozřejmě dráždily. Byly symbolem lidské svobody. Jejich silné působení, zejména na mladou generaci, je vzdor oficiální nechuti dovedlo i do tvorby užité - časopiseckých ilustrací, plakátů, kalendářů, gramofonových přebalů.
Jan Saudek (1935), nejkontroverznější osobnost české fotografie, se dokonce dlouhá léta nemohl oficiálně živit jako umělec. Svou tvorbou provokoval nejen moc politickou, ale i představitele uměleckého svazu a samotné fotografy. Geniální tvůrce „divadla života“ byl u nás prvním, kdo předjímal nástup inscenované fotografie. Ostatně on sám si dodnes nemůže být jist, zda svůj vlastní život formoval podle snů, které inscenoval a fotografoval, anebo zda jsou jeho fotografie odrazem či dokonce způsobem života, který žije. Jeho dílo jako celek je vzrušující i šokující drama o údělu člověka, od narození až po umírání. Lidská komedie i tragédie, kde vášně hrají klíčovou roli.
Antonín Tesař (1963), hluboce poznamenán vlastním životním údělem a silnou citovou zranitelností, putuje svými inscenacemi bizarních výjevů do sfér rozpolcenosti, hybridnosti až perverze dnešního světa. Koketuje s dekadentními představami o lásce a smrti. Pohrává si s estetikou hnusu. Dotýká se podvědomých podob úzkostí a šílenství, odkazuje k popkultuře s její demonstrativní devalvací tradiční etiky i estetiky, k masové adoraci sexu. Budí pochopení, ale i znechucení.
Text: Daniela Mrázková (květen 2017)