Když nahlédnete do výstavních prostor za českými hranicemi, většinou nenarazíte na osamělého jedince mezi obrazy či fotografiemi. Takový luxus si občas užívají jen ti, kteří se u nás odváží vkročit do zapovězeného prostoru galerie. Například ve vídeňské galerii Westlich v posledních dnech minulého ročníku World Press Photo návštěvníci stáli dlouhé fronty a organizátoři prodlužovali otevírací dobu do pozdních večerních hodin. Pomyslnou baštou umění je Paříž, ale i v Amsterodamu není výjimkou čekání v dešti do té doby, než se otevřou dveře galerie nebo muzea. V londýnském přírodovědném muzeu se běžně prohání expozicí děti s pracovními sešity, které pozorují vystavené exponáty.
Nejúspěšnější výstavou loňského roku u nás byla Nervous Trees Krištofa Kintery v galerii Rudolfinum. Se sto šedesáti tisíci návštěvníky se stala kulturní senzací. Přes všechny nesporné kvality této interaktivní instalace hrál do karet Rudolfinu fakt, že díky sponzorovi byla zdarma. Je tedy Praha příliš přehlcena kulturním programem? Lidé se pod nátlakem ocitají v rozhodovací paralýze a nakonec nejdou nikam? Nebo kultura netáhne? Přitom výstavy fungují jako mentální knihovna. Prohlídkami výstav získává návštěvník zkušenost a poznání, může je vzájemně porovnávat a všímat si drobných nuancí. Většina instalací zanechá v návštěvníkovi dojem, až poté ho zajímá, zda je pozitivní, nebo negativní. Ve světě jsou kulturní akce žhavým konverzačním tématem, a to nejen ve společnosti intelektuálů.
Galeristé pro lákání návštěvníků dělají maximum – vymýšlí doprovodný program, akce propagují na sociálních sítích, prezentují své umělce a hlavně se snaží lidi obohatit poznáním. Přes veškeré snažení mnoho výstav zůstává většinu dne prázdných. Na druhé straně zahraniční návštěvy jsou kulturní rozmanitostí Prahy ohromeny… Kde je tedy problém? Lidi, probuďte se!
Anna Vacková