Příběhy fotografií: Vodění Jidáše

5/12/2017

S autory soutěžních snímků letošního ročníku Czech Press Photo jsme pro vás připravili náhled do pozadí vzniku jednotlivých fotografií. Každá publikovaná fotografuje zobrazuje pouhý mžik v životě účastníků dané situace. Příčiny vzniku této situace mobou být někdy mnohem komplikovanější než pouhé stisknutí spouště fotografem. Z tohoto důvodu vzniká seriál Příběhy fotografií, který se vám budeme snažit zprostředkovávat na našem blogu.

První díl příběhů se týká fotografie Vodění Jidáše, která byla nominována v single kategorii Umění a kultura. Autor Petr Kleiner ji popisuje následovně...

Petr Kleiner: Vodění Jidáše

„Vodění Jidáše fotografuji již několik let. Je to pro mě jako zjevení z jiné doby, jiné planety. Fascinuje mě ta živá historie, která se opakuje každý rok přibližně od 19. století a stále existuje v nezměněné podobě. Nejzajímavější na ní je, že nejde o uměle udržovanou tradici pro turisty. Místní lidé mají Jidáše jako součást každoroční oslavy jara.

Na Bílou sobotu hned ráno obléknou vybraného chlapce z vesnice do slaměného obleku. Pro něj je to velká pocta a zkouška zároveň. Není úplně snadné projít celou vesnici téměř bez odpočinku na jeden zátah zabalený ve slámě. Za zvuku hrčení řehtaček a koled mladí chlapci obcházejí vesnici a koledují. Ještě několik dní mi pak v uších zní koleda „Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil, žes svého mistra Židům prozradil? Za to musíš v pekle hořeti. S Luciperem ďáblem tam přebývati. My školáci chodíme a klekání hrkáme.“

Miluji tu scénu pro její opravdovost a jedinečnou atmosféru. Mám jen obavu, aby se v chaosu 21. století nerozplynula a nezůstal jen na fotografiích….

Petr Kleiner

Začal fotografovat na střední škole s vypůjčenou Flexaretou od rodičů. Od té doby je fotografie pro něj způsob vnímání světa. Absolvoval řadu workshopů s předními dokumentaristy z ČR. Největší vliv na jeho tvorbu a směřování měl Jindřich Štreit a Markéta Luskačová. Tito dva přední fotografové mu ukázali sílu dokumentární fotografie. Petrovou doménou jsou fotografie za zákulisí. Skrytá dramata, která běží za oponou, pro běžného diváka nedostupná. Petr Kleiner je držitelem titulu AFIAP a také celé řady ocenění na mezinárodních salonech fotografie v mnoha zemích. V roce 2015 vyhrál první a třetí cenu v kategorii sport v soutěži Czech Press Photo.

Tradice vodění Jidáše

Velikonoční zvyk vodění Jidáše je ve Stradouni pamětníky doložen z konce devatenáctého století, takže jeho kořeny sahají nejspíše do dob starého Rakouska. Základem této tradice je zřejmě lidový obraz potrestání zrádce vedením na popraviště a upálením, jak bylo běžné ve středověku. Podle křesťanské víry byl Jidáš jedním z Kristovy družiny, ve které měl úkoly pokladníka. Poctivost ale nebyla jeho silnou vlastností a tak se jeho zrada vykládá nejenom jako snaha získat třicet stříbrných, které byly vyhlášeny jako odměna za nalezení Ježíše Krista, ale zmocnit se i pokladny o kterou se staral. Přestože se podle křesťanské víry z výčitek svědomí oběsil na osice, lid se nejspíš nemínil vzdát jeho potrestání vlastním způsobem. Jidáš je postava oblečená do oděvu ze slámy s vysokou potupnou čepicí ze žitných stébel, nebo v dnešní době z rákosu, s trnovým ozdobeným prutem v ruce. Je veden za hluku řehtaček, které se v obci nazývají hrkačky a zpěvu popěvku o jeho zradě a trestu.

Vodění Jidáše předcházejí obchůzky chlapců školního věku s hrkáním, které nahrazuje zvuk zvonů, jež podle tradice odletěly do Říma s Kristovým zatčením a vracely se až po jeho vzkříšení. Obchůzky organizuje nejstarší z chlapců, který je pak Jidášem. Pomáhají mu Páni. Ti dbají na to, aby se průvod pohyboval bezpečně a všichni správně hrkali a zpívali. Když je dětí víc, jsou Páni velcí a malí. Je to první příležitost, kdy se ukáže jejich schopnost rozhodovat a řídit. Obchůzky jsou v dnešní době ráno, v poledne a navečer. V minulosti byly ještě v deset hodin dopoledne a ve tři hodiny odpoledne, kdy se hrkalo "Do kostela." Popěvek zněl: "Ó Jidáši nevěrný cos to učinil, žes svého mistra Židům prozradil. Za to musíš v pekle hořeti. S Luciperem ďáblem tam přebývati. My školáci chodíme / a klekání hrkáme/".

V minulých dobách byl popěvek delší, tradují se i slova: "Musíš za to šlapat bláto." Poslední slova popěvku se měnila podle účelu obchůzky. Ráno se zpívalo "/a klekání hrkáme/ ", v deset hodin dopoledne "/a do kostela hrkáme /" v poledne "/a poledne hrkáme /", ve tři hodiny odpoledne znovu "/a do kostela hrkáme /"a navečer znovu "/a klekání hrkáme /." Vodění Jidáše během sobotního dopoledne pak "/a Jidáše vodíme. /." Po spálení Jidášova obleku na cestě Vartě se šlo koledovat se závěrem popěvku "/a o dárek prosíme/."

V současnosti jsou obchůzky ve čtvrtek v poledne a v šest navečer. V pátek v šest ráno, v poledne a v šest navečer. V sobotu se hrká v šest ráno a pak se po deváté hodině obchází obec s Jidášem se zastávkou u každého domu. Hrká se, dokud někdo z obyvatel nevyjde ven a pak se zazpívá popěvek, kterým se současně koleduje o dárky. Dárky jsou v dnešní době obvykle peníze, vejce a sladkosti. Při pálení Jidáše chlapci zazpívají popěvek se závěrečným veršem "a Jidáše pálíme" a pak se dělí o získanou odměnu. Dělení je dalším úkolem Jidáše a Pánů a při něm se znovu ukáže jejich schopnost vést kolektiv a spravedlivě rozhodovat.

Klukovskou ctí Jidáše je obejít celou obec jen se dvěma běžnými zastávkami na odpočinek. V nepohodlném oblečení, které překáží v chůzi, nedovolí úplně připažit ruce a navíc za větru, nebo teplého počasí, jsou ty téměř tři kilometry chůze, s výhledem jen mezi stébly čepice a dlouhým šípkovým prutem v ruce, opravdový sportovní výkon.

Jako nemateriální kulturní památka byl zvyk zapsán pro jeho tradici a její nepřetržité udržování i v době, kdy se zvyklostem spojeným s křesťanskou vírou nepřálo a děti jej udržely i přesto, že po ranním hrkání musely jít do školy. V té době skončily pochůzky se zvaním do kostela, které se už do zvyku nevrátily. Dnešní doba je pro tuto tradici příznivá a zvyk je mezi dětmi tak populární, že chlapci začínají chodit už v předškolním věku. Nemají sice ještě sílu, aby mohli točit hrkačkou, ale hrkací trakářky jim to umožní a ti starší jim pomůžou a pohlídají je. Pomoc dospělých je důležitá při strojení Jidáše, kdy je potřeba aby těch zhruba třicet metrů rulíku, kterým je obtočený a více než metr vysokou čepici z rákosu donesl bez úhony přes celou obec.