Co prvního řekl váš otec, fotograf Jiří Hanke, když se dozvěděl o vašem životním ternu - druhé ceně na World Press Photo 2017?
Úplně první jeho slova si už přesně nepamatuji, sám jsem byl v té chvíli, kdy jsme si telefonovali, ještě v šoku, ale byl pochopitelně moc rád a pogratuloval mi. Stejně si ale myslím, že nám všem to vlastně pořádně začíná docházet až teď, kdy uběhl už měsíc od zveřejnění výsledků soutěže.
Jak se cítíte ve foto klanu rodiny Hankeových jako jeho nejúspěšnější člen? Připadá vám to báječné anebo je vám naopak trochu trapné, že jste příbuzné - lidově řečeno - strčil do kapsy?
Tak takhle nad tím vůbec neuvažuji. Neuvažoval jsem tak nikdy předtím a nebudu tak uvažovat ani nyní po úspěchu na World Press Photo. U nás v rodině se všichni vzájemně respektujeme, nikdy se nepovyšujeme jeden nad druhého a ani mezi sebou nesoutěžíme. Naopak, z úspěchu kohokoli z nás se radujeme vzájemně. Přestože u nás fotí celá rodina, tak zároveň platí, že jsme každý jiný, jak fotografickým zaměřením tak povahově a každý tudíž od fotografie očekáváme něco jiného. Moje fotografie nelze již z principu srovnávat například s fotografiemi mojí maminky či mého syna. Žánrově jsou naprosto o něčem jiném. Každý z členů naší rodiny využívá fotografické médium po svém, jako svůj specifický způsob vyjadřování, který mu nejvíce vyhovuje.
Podle čeho si vybíráte témata pro své fotosérie?
Když o tom teď přemýšlím, tak je zajímavé, že ještě ani jednou se mi nestalo, abych nějaké téma vymyslel způsobem: „Tak, co budu fotit tentokrát?“. Vždycky to bylo tak, že jsem se s někým o něčem bavil a to téma mě přitom napadlo více méně mimochodem, nepřímo. To je podobné jako s těmi nejlepšími fotografickými záběry, ty si také mohu plánovat dopředu, jak chci, ale nakonec se stejně pokaždé kolem mě odehraje něco, co bych si ani v těch nejbujnějších představách nebyl schopen nikdy vymyslet. Tohle je mimochodem věc, která mě na dokumentární fotografii moc baví a díky které mě to jen tak neomrzí.
Jaké byly nejvypjatější, nejzajímavější, situace při focení sérií, které vystavujete na Rodinném balení? Pojďme to vzít popořádku. Takže Taneční zábavy seniorů…
Soubor z prostředí tanečních zábav seniorů fotím již čtvrtým rokem, ale dodnes si dobře pamatuji, že již na úplně prvním focení se ke mně vyklonil jeden starší pán z tančícího páru, podíval se mi do očí a řekl mi „Děláš to dobře. Je vidět, že máš lidi rád.“. To byl pro mne důležitý moment, kdy jsem si uvědomil, jak je empatie a pokora k druhým důležitá nejenom pro život, ale i pro fotografování.
A Plesová sezóna?
Soubor z prostředí lidových plesů a bálů fotím již druhým rokem a záměrně si vybírám neškrobené akce, kde jsem schopen zachytit opravdové člověčenství v lidech a opravdové nezastírané emoce. Ples v Lucerně a podobné typy plesů mě z tohoto důvodu příliš nelákají, zaměřuji se především na méně formální myslivecké, rybářské či hasičské plesy v menších městech a na vesnicích.
Nejslavnějším je ovšem soubor Šachy - turnaje mládeže. V roce 2015 jste za něj získal druhou cenu (Umění a zábava) na Czech Press Photo, letos druhou cenu (Sport) na World Press Photo. Tady jenom pro čtenáře upřesním, že se nejednalo o totožné snímky, protože ve fotosoutěžích tohoto typu musí snímky vzniknout během roku uplynulého do uzávěrky.
Soubor z prostředí dětských šachových turnajů fotím již třetím rokem, a přestože by mě to tehdy nenapadlo, tak mě to pořád baví. Stále se mi daří na svých fotografiích zachycovat nové momenty, které rozšiřují záběr tohoto mého dokumentárního projektu, se kterým jsem zatím ve světě uspěl nejvíce. Těší mě, že mohu tímto specifickým způsobem dělat naší početné šachové komunitě ve světě reklamu.
Profesí jste IT specialista, což je povolání, které vás živí primárně. Fotografování na zakázku a pro média je pro vás až sekundárním zdrojem příjmů. Přesto v prestižních fotosoutěžích “válcujete” špičkové fotožurnalisty, kteří se živí jen focením. Není to paradox?
Podle mě je to paradox jenom zdánlivě. Fotografové, kteří se živí výhradně prací pro agentury, jsou jimi plně vytěžováni a ve srovnání se mnou musí fotit během roku mnohem větší záběr akcí než já. Zároveň mnozí z nich velice často cestují po světě, zatímco já si více méně v klidu fotím v domácím prostředí. Všech svých dosavadních devět souborů jsem nafotil v okruhu maximálně několika desítek kilometrů od domova. Mám více možností se na tato místa v průběhu roku vracet a věnovat jim tolik času, kolik potřebuji, dokud nejsem spokojený s výsledkem. Téměř všem svým souborům se věnuji dlouhodobě.
Své snímky tedy uplatňujete nejen ve fotousoutěžích, ale i v médiích…
Ano, pochopitelně. Své fotografie průběžně publikuji v řadě českých i zahraničních médií, a to jak tištěných tak elektronických. Například fotografie z prostředí šachových turnajů mládeže, včetně těch, který byly oceněny na letošním ročníku World Press Photo, pravidelně publikuji na titulních stranách časopisu Československý šach, což je jeden z nejdéle vycházejících měsíčníků na světě, letos vychází již sto jedenáctým rokem.
Nenarůstá rozpor mezi novinářskými médii a novinářskými fotosoutěžemi? Rozpor v tom, co je “ta správná” novinářská fotografie, která se má prezentovat? Vždyť řada vítězných fotografií z fotosoutěží typu Czech Press Photo si často v médiích ani neškrtne… A naopak. Řada protežovaných fotografií v médiích ve fotosoutěžích propadne.
Těžko říci, ale něco na tom asi bude. Mám občas takový pocit, že v médiích se upřednostňují spíše prvoplánové záběry, které jsou mnohdy velice přímočaré a jasně čitelné, tak aby dokázaly zaujmout co největší počet lidí. Žijeme v postfaktické době, která se často vyznačuje uspěchaným a povrchním životním stylem. Lidi nemají na nic pořádně čas, natož pak na přemýšlení o skrytých významech či přesazích ve fotografiích. Mně se tento trend vůbec nelíbí a snažím se mu odolávat, jak mohu. Předpokládám, že prestižní fotografické soutěže, kam patří jak Czech Press Photo tak World Press Photo, se snaží preferovat a oceňovat naopak ty fotografie, které dokáží zaujmout zároveň z více hledisek současně a díky nim se stávají nadčasovými. To si myslím, že je dobře a doufám, že se tento přístup podaří udržet i do budoucna.
Výstava Rodinné balení, kde můžete shlédnout i zmiňované fotosérie, potrvá do 29. 3. 2017 v Czech Photo Centre v Praze Nových Butovicích.
Oleg Homola