The Best of Czech Press Photo – obrazy dvou desetiletí

16/10/2014

The Best of Czech Press Photo – obrazy dvou desetiletí je název reprezentativní publikace, která vyšla k otevření výstavy jubilejního 20.ročníku Czech Press Photo 2014.

JAK DÁL…?

„ V novinách by měli pracovat lidé, kteří jsou čestní a bez předsudků… Měli by mít onu vzácnou schopnost tlumočit světu svá zjištění nezaujatě a pravdivě… Mým jediným soudcem je moje svědomí a mé svědomí je mou odpovědností.“
William Eugene Smith

Od doby, kdy tato slova legendární fotožurnalista W.Eugene Smith pronášel, se fotografie i žurnalistika jako taková změnily k nepoznání. Díky novým technologiím dnes může být „novinářem“ prakticky každý. Každý může svoje slova i obrazy sdílet se světem, aniž by o tom rozhodoval někdo další, jako tomu bylo v minulosti. Ještě nedávno jste mohli psát, fotografovat, točit, a pokud se vaše dílo nerozhodla redakce novin, vydavatelství knih či filmová, televizní nebo jiná společnost zveřejnit, měli jste smůlu. Nyní můžete díky sociálním sítím publikovat všechno, co chcete. Na jedné straně je to úžasné – dává to člověku křídla, jaká nikdy před tím neměl. Na straně druhé je to – problém. Ne každý má morální kvality, po nichž volá autor nezapomenutelných fotoreportáží a obrazových esejů Smith. A ne každý má nadání a schopnosti tvůrce. A tak je svět zaplavován nekonečným tokem slov a obrazů, v nichž po pravdě informace či estetickém zážitku člověk musí, má-li tu vůli, doslova úporně pátrat.

Internet změnil sociální chování – vede lidi ke zkratkovitosti, povrchnosti. Často se čtou jen titulky a obrazy se globálně přelétnou okem. Tištěná média, v nichž se ještě v nedávné minulosti lidem dostávala realita zpracovaná a interpretovaná v určité kvalitě profesionály, pomalu odcházejí. K člověku se dostává jakýsi pestrý informační mix, ale paradoxně mu chybí – kvalitní informace. Odborně zpracovaná a esteticky působivá. A přesně v tomto okamžiku, kdy nejen slovo, ale i obraz může vytvářet nejrůznějšími prostředky včetně mobilních telefonů doslova každý, a rovněž je nejrůznějšími prostředky doslova každý může šířit, je role soutěží a výstav, jako je světové World Press Photo nebo národní Czech Press Photo, nesmírně důležitá: Nastavuje laťku kvality. Ale i laťku morálky a autorské odpovědnosti , na které tolik lpěl právě W.Eugene Smith a celá generace jeho souputníků – vyznavačů humanistické fotografie. V této souvislosti je vskutku zajímavé, jak dnešní široká veřejnost doma i ve světě dokáže tyto soutěže a výstavy svým zájmem ocenit. A jak významný stimul to je pro autory, kterým se v záplavě nekvality může dostávat zaslouženého uznání jejich práce.

Moc fotožurnalismu

Od samých svých počátků zná historie fotografie dlouhou řadu případů, kdy autentický obraz dokázal pohnout nejen lidským svědomím, ale i předpisy, zákony, ba samotným kolem dějin. Právě dílo Smithe, jeho souputníků i následovníků je toho názorným důkazem. Vzpomeňme jen Smithovy eseje o japonské Minamatě, na jejímž základě byl průmyslový koncern, který svými zplodinami otrávil moře, postaven před soud a donucen k odškodnění zmrzačených lidí. Anebo snímku plačící vietnamské holčičky popálené napalmem, která ze sebe strhla šaty a spolu s ostatními řvoucími dětmi běží v dýmu zpustošenou krajinou. Podle odborníků zkrátil vleklou válku ve Vietnamu o více než šest měsíců. Byť se k jeho autorství Nick Ut odvážil přiznat, až když se ze své země odstěhoval. Tyto a další fotografie se staly nesmrtelnými ikonami, jimž už navždycky budeme vděčit za roli, kterou sehrály. Je však vůbec dnes, v tom nekonečném toku obrazů, které otupělý divák snad ani nevnímá, možné, aby měl fotožurnalismus ještě nějakou moc? To je otázka, kterou si tak často kladou sami fotografové i filmaři a kterou se zabývají mediální odborníci i psychologové.

V digitální revoluci, kterou celý náš svět právě prochází, je podle mého naopak třeba držet se dosavadního poslání fotografického či přesněji vizuálního žurnalismu. To poslání je stále stejné: informovat, komentovat, pomáhat veřejnosti orientovat se v nejrůznější problematice současného života a - řečeno se Smithem - „mít onu vzácnou schopnost tlumočit světu svá zjištění nezaujatě a prav divě“. Současně je však třeba počítat s tím, co toto poslání dnes nesporně ovlivňuje. Tedy se způsobem šíření a vnímání těchto obrazových informací a komentářů vlivem nových technologií. Člen známé skupiny VII, britský reportér Marcus Bleasdale, který se soustřeďuje na dodržování lidských práv v Africe, má jasno: Je nutné chopit se obrovského potenciálu nejen internetových médií, ale všech sociálních sítí a programově je využívat k publikaci své práce. „Strávil jsem půl roku ve Středoafrické republice. Probíhala tam válka, kterou jsem fotografoval, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Proto jsme se s jednou nevládní organizací dohodli a šli do sociálních sítí a intenzívně tam sami publikovali. Díky tomu se na místo rozjeli další novináři a nakonec se zapojila OSN a začala konflikt řešit. Digitalizovaný svět má svá úskalí, ale jsem přesvědčen, že pozitiva převládají.“

Ano, vzdor záplavě obrazů, které jsme všichni dennodenně vystavováni a kterou jsme pro její banalitu dennodenně až unavováni, má obsahově a citově silné vizuální svědectví, jež se z té záplavy vyděluje, stále silnou působivost. Digitalizace mu dokonce dává jedinečnou šanci: oslovit v minulosti nevídaně obrovskou spoustu lidí. Je to – výzva! Je ovšem na samotných autorech, zda a jak na ni budou reagovat. Zda a jak tuto novou šanci využijí…

Platformy a jejich posun

Tištěná média – tradiční platforma moderního fotožurnalismu, která mu dala na přelomu 20. a 30. let život a posléze i sílu hlasu - v posledních letech jakoby o kvality fotografie a hlavně schopnost její samonosné výpovědi ani nestála a využívají jí většinou jen k nic neříkající ilustraci. Samozřejmě, že to souvisí s dnešní všudypřítomnou bulvarizací a orientací na marketing, o rasantním nástupu internetu se stejnými zájmy nemluvě. A tak jsme už po několik let svědky pozoruhodného jevu. Totiž že kvalitní vizuální žurnalismus se stěhuje: na výstavy, do knih, DVD, speciálních dokumentárních přehlídek. Tady má možnost rozvinout své schopnosti a skladbou dobře vybraných obrazů vyprávět na dané téma působivý příběh. A že ho vypráví převážně záběry digitálních kamer? Nevadí. Vždyť to, co se kromě technologie změnilo, je jen postup při výběru záběrů: Zatímco v analogové éře se záběr pečlivě vybíral před stiskem spouště aparátu, aby ani jedno políčko drahého filmu nepřišlo nazmar, v éře digitální se činí výběr až z řady hotových záběrů. Takže na kvalitě výsledku by se technologická změna projevovat neměla – tedy, jde-li o profesionála či sofistikovaného neprofesionála. A témata? Neřekla bych, že se mění. Předmětem zájmu obrazového žurnalismu je nadále život lidí a svět, který je obklopuje – to je základní téma. Bohužel, čím dál víc ovlivňované stoupajícím násilím, krutostí a bezohledností.

Je určitě jen otázkou času, kdy se profesionálové výrazně prosadí i na sociálních sítích, vytvoří protipól k obrazovému balastu současnosti a začnou z nové, netradiční platformy působit svým svědectvím na veřejnost. Současný masový boom fotografování a filmování a rovněž masové sdílení těchto obrazů, včetně toho až exhibicionisticky úsměvného sebeodhalování v tak zvaných selfies ( já se dneska krásně nudím na terase s mickou na klíně, koukej a ukaž, jak se nudíš ty) , vlastně nutno uvítat: Zvyšuje to zájem o obrazové sdělování a kdoví, možná že v některých případech u někoho tyto úsměvné hrátky přerostou v seriózní přání opravdu něco důležitého odpovídajícími prostředky vyjadřovat. Už tato možnost je sama o sobě přece vynikající! Samozřejmě, že ti lidé by nejdříve museli mít o něco seriózního zájem, že by museli získat povědomí alespoň o základních zákonech stavby obrazu, museli se naučit editovat a obrazovou skladbou vyprávět příběh. Ale proč ne? Pokud budou mít možnost vidět kvalitní reportáže, kvalitní dokumentaristické projekty, ať už na výstavách nebo někde jinde, lze předpokládat, že to současné nezávazné obrazové plkání, exhibování a získávání si pocitu důležitosti řadu z nich třeba s věkem omrzí a začnou se věnovat něčemu vážnějšímu.

Ukradené a zneužité fotografie?

Co je na internetu – patří všem. Heslo dneška, které silně připomíná manýry času komunismu uskutečňované pod heslem obdobným: Všechno patří všem. A tak se z internetu krade bez ohledu na autorská práva doslova všechno - texty, hudba, kresby, fotografie… Bezmocnost, která to provází, je smutná. Jenže krádeže fotografií, na rozdíl od ostatního autorského vlastnictví, mohou být i velmi nebezpečné. To když se zneužije jejich obsah k jiným účelům. Za odstrašující příklad může sloužit případ fotografky Ami Vitale z National Geographic Magazine, jedné z členů porot Czech Press Photo, který vzbouřil fotografický svět na jaře 2014: Amin snímek krásné dívky Jenabu ze zapadlé vesnice afrického státu Guinea Bissau se tři roky po svém vzniku objevil na Twitteru převedený z barevné škály do černobílé, s přidanou slzou na tváři a hashtagem „Bring Back Our Girls“ (Vraťte naše dívky), jasně odkazujícím k aktuálnímu únosu 250 nigerijských školaček islamistickou militantní skupinou. Tento snímek zaplavil během několika hodin všechny sociální sítě a z Jenabu se v očích celého světa náhle stala oběť teroristického zločinu, k němuž došlo stovky kilometrů daleko. Šokovaná fotografka, umírající strachy o v té době už možná ohrožený život dívky i její rodiny, se zprvu rozhodla na svou profesi rezignovat. Pak ale týdny celou svou energii věnovala ve spolupráci s právníky k tomu, aby svůj snímek z internetových sítí stáhla. Podařilo se jí to. Poté si najala asistenta, který od té doby registruje copyright ke všem jejím snímkům a rozjela rozsáhlou kampaň vyzývající fotografy všech zemí k monitorování a kontrole užití všech fotografií, které dají na web. A jsme zase zpět u „moralisty“ W.Eugena Smithe, člověka už více než před půl stoletím posedlého touhou dokázat, že fotograf je odpovědný nejen za svou práci, ale i za její užití. Je známo, že tato jeho posedlost ho nakonec dovedla i k roztržce s nejslavnějším časopisem všech dob, s Lifem, když nesouhlasil se způsobem užití svých fotografií. Na rozdíl od dnešních fotografů měl ovšem řešení problému snazší: Stačilo mu k tomu zabouchnout dveře redakce.

Jak dál?

Když před dvaceti lety Czech Press Photo startovalo, vstupovalo na společenskou scénu ještě opojenou nedávnou politickou změnou v zemi. Po více než čtyřech desítkách let totality čeští a slovenští fotografové pracující pro média najednou mohli fotografovat prakticky všechno, co chtěli. Ne všechno však vzdor kvalitám svých prací mohli v rychle se bulvarizujících a komercializujících médiích publikovat. Fotografové tehdy rychle pochopili, že soutěž a následná výstava Czech Press Photo, hlásící se otevřeně k morálním idejím světového World Press Photo, pro ně znamená možnost každoroční platformy pro prezentaci a konfrontaci. Platformu nezávislou na zájmech politických, skupinových, mocenských, ekonomických, zadavatelských či jiných. A nejširší veřejnost zase rychle pochopila, že se jí na každoročních výstavách dostává možnost nezávislého zpětného zrcadla odrážejícího události, život a svět uplynulého roku. Možnost uceleného obrazu, přehledu, nad nímž lze v klidu postát, zapřemýšlet. Nebudu zastírat, že mám já i můj pracovní tým z popularity a respektu, které si soutěž a následné výstavy získaly, obrovskou radost. Lví podíl na tomto respektu má nesporně i skutečnost, že soutěžní práce posuzuje každoročně obměňovaná devíti až jedenáctičlenná mezinárodní porota složená z významných osobností oboru různých zemí světa. Ta je hlavní zárukou odbornosti a nezávislosti. Ano i nadhledu, vylučujícímu případný provincionalismus soudů malého národa.

Jak dál?

Czech Press Photo bude v nastoupené cestě pokračovat. Zvlášť v době nových technologií osudově ovlivňujících vznik i šíření informací, je platformy pro kvalitní obrazové svědectví třeba víc, než kdykoliv předtím. Platformy, která v současném zmatku hodnotových kritérií poskytne fotografům pravidelnou možnost seberealizace a pro nejširší veřejnost bude znamenat nejen přehled událostí a jevů roku, ale především měřítko kvality - obsahu i formy obrazu. Ať už to lidé budou vnímat vědomě či podvědomě.

Navíc, dnes už nelze hovořit jen o žurnalistické fotografii, ale spíš o vizuálním žurnalismu. Totální digitalizace obrazu a rasantní nástup internetu způsobily, že fotografie se čím dál víc sbližuje s dalšími obrazovými médii, a právě proto jsme dosavadní soutěž žurnalistické fotografie od jejího 19.ročníku rozšířili o videosekci jako představitelku multimediálního žánru. K tomu ostatně přispěla i zesilující sériovost fotografického výrazu posledních let, snaha nekondensovat svědectví do jediného obrazu, ale nahlížet téma z nejrůznějších zorných úhlů. Až sama budoucnost však ukáže, zda v praxi budou fotografové fotografovat a zároveň filmovat, což digitální aparáty umožňují, anebo zda jde o natolik různý autorský přístup, natolik různé vnímání, že spojovat obě činnosti by bylo na úkor jejich kvality. Pravdou je, že zatím jsou případy flexibilních fotografů-filmařů poměrně vzácné a ještě vzácnější jsou vyrovnané kvality výsledků jejich práce … Ovšem, jedno je téměř jisté – totiž že obě média budou především na internetu fungovat v konečných výstupech společně. Ještě s celou řadou dalších prvků, jako je zvuk, text, grafika, animace… A významnou roli zde bude hrát i divákova interaktivita, tedy že divák sám bude vstupovat do děje a dle svých zájmů se bude moci o prezentovaném tématu dovídat víc.

Svět dnešního fotožurnalismu, přesněji vizuálního žurnalismu, je od toho před dvaceti lety hodně jiný ještě v jednom závažném ohledu: Dnes se ať už od fotografů nebo filmařů očekává – a v budoucnu se bude očekávat ještě víc - že odvedou nejen dobrou práci, ale že jsou schopni tuto práci také adekvátním způsobem zveřejnit. Prosadit obsah svého svědectví do vědomí lidí. To ovšem znamená prosadit se ve změti internetových sítí. Současný zápas mezi novým a tradičním komunikačním systémem je už předem vyhraný: Samozřejmě, že zvítězí ten nový. V podstatě nejde o nic jiného, než že se další kruh spirály vývoje uzavírá. Ale jenom proto, aby započal nový. Co přinese? To lze jen tušit. Věřme však, že lidský génius si v nových podmínkách technického vývoje vybojuje takový prostor, v němž se uplatní jeho přirozená tvořivost, kterou máme tak jako tak všichni v genech. Příběh fotožurnalismu zůstává otevřený…

Zrcadlo člověka a doby

Dvacet let soutěže a výstav Czech Press Photo - a tato kniha, která těch dvacet let shrnuje - je unikátním, protože autentickým zrcadlem. Podívejme se do něho. Uvidíme v něm život, který jsme posledních dvacet let žili, a svět, který jsme spoluvytvářeli, ale i sami sebe ve vší naší kráse, malosti i velikosti. A dívejme se pozorně a nechme na sebe působit i svědectví o tom, co je až za rámcem obrazů. Prožijeme oněch uplynulých dvacet let znovu, ale jinak – s kritickým odstupem. Neboť posláním fotožurnalismu je od samého jeho počátku nastavovat kritické zrcadlo, „zachycovat vnitřní smysl skutečnosti“, jak přesně vyjádřil svou snahu legendární fotožurnalista W.Eugene Smith.

Pravdou ovšem je, že toto zrcadlo může promlouvat jen k těm, kteří chtějí vidět...

Daniela Mrázková