Rozhovor s fotografem Romanem Vondroušem
V letošním ročníku jste získal prvenství v kategorii SPORT za fotografie z olympiády v Soči. Celou porotu zaujaly Vaše netradičně pojaté černobílé fotografie. Proč černobíle?
Ve své tvorbě sice preferuji barvu, ale jsou náměty, které na první pohled působí mnohem lépe v černobílé škále. Pokud se pro toto výsledné zpracování rozhodnu, tak již od začátku musím v hlavě nosit jakousi previzualizaci, které motivy tak mohu fotografovat. Některé černobílé provedení vyzdvihne, jiné může zcela degradovat. A především to pak musí vše dobře fungovat vedle sebe. I jedna jediná fotografie totiž může narušit kompaktnost celého výsledného souboru, ať už jde o barvu nebo černobílé fotky. Myslím, že zmiňovaný soubor ze Soči by fungoval poměrně dobře i v barvě, ale já se rozhodl pro opačnou variantu i z důvodu výsledné ucelené vizuální grafiky. Navíc u jedné až dvou fotografií ze souboru mě v barevném podání rozptylovaly ostré barvy, které ve výsledku působily až na hranici kýče, a proto jsem se rozhodl pro černobílou formu, ve které mi tento soubor připadl přece jen kompaktnější.
Jak se fotografovalo v Soči? Jak tam vypadá běžný den sportovního fotografa?
Úděl sportovního fotografa na olympiádě, kam ho vyšle agentura, je poměrně náročný. Většinou se na místo přicestuje už týden před samotným začátkem her a fotí se přípravy a tréninky sportovců. Jelikož pracuji pro ČTK, jsou po mně poptáváni především čeští sportovci. Ze Soči jsem musel taktéž velmi často vyjíždět do hor do Krásné Poljany, kde se odehrávaly veškeré lyžařské a akrobatické discipliny. Tyto přesuny jsou obzvláště časově a fyzicky náročné. Fotograf se musí zaměřit na to podstatné, co pro agenturu musí odevzdat, a na nějakou volnou tvorbu pak zbývá minimum času a po mnoha dnech pracovního nasazení od brzkého rána až do pozdní noci není už ani potřebná energie. Zrovna v Soči by bylo mým snem pracovat jako volný fotograf, protože prostředí v zimním středisku mě doslova fascinovalo. Mít dostatek času, pak vím, že bych se fotograficky opravdu vyřádil. Ale bohužel něco takového při mém pracovním statusu si dopřát nejde.
Romane, jste držitelem ocenění v soutěži Word Press Photo za fotografie s dostihovou tematikou, ve které jste mistr, a každý si Vás s těmito snímky spojuje. Baví Vás stále fotografovat dostihy? Nacházte tam ještě nové výzvy?
Vím, že si mě mnoho lidí spojuje především s dostihovou tematikou, i když to není jediné téma, kterému se ve své tvorbě věnuji. Ovšem pokud zůstaneme u koňských dostihů, tak právě ony jsou pro mě fotografickým favoritem. Já si na ně chodím ve svém volném čase, a ač se to nezdá, tak trochu „odpočinout“ od rutinní práce agenturního fotografa. Na některých závodištích mě často fascinuje jejich nádherné prostředí, kdy se sportovní fotografie částečně prolíná s fotografií krajinářskou. A v neposlední řadě přítomnost adrenalinu, který ve fotografovi vždy stoupá v okamžiku, kdy se kolem něj řítí stádo koní. Z dusotu jejich kopyt často až zamrazí... I když mě už několikrát napadly myšlenky spojené s otázkami, zda-li jsem už na dostizích „vše nafotografoval“, tak výše uvedené atributy ve mně vyvolají rychlou odpověď, že fotografických výzev v dostihovém sportu není nikdy dost :-)
Co pro Vás znamená soutěž CPP?
Soutěž s dlouholetou a na českém fotožurnalistickém poli již nezastupitelnou hodnotou. V poslední době, kdy fotožurnalistika neprožívá své nejšťastnější období, CPP nabízí prostor, kde je možno uplatnit své někdy i méně typické projekty a fotografie, po kterých už není v denících, týdenících či agenturách prostor a leckdy ani poptávka. A pro mě osobně taktéž velkou motivaci mít potencionální možnost alespoň jednou za rok ukázat některé ze svých prací široké veřejnosti, která v tak velkém počtu výstavu každoročně navštíví.