Rozhovor s fotografem Stanislavem Krupařem
Letos jste vyhrál kategorii Reportáž se sérií: Přes moře do Evropy (cesta syrského uprchlíka Anase, z egyptské Alexandrie do Evropy). Jak se Vám podařilo se ke skupině uprchlíků dostat?
Přípravě této reportáže jsme se věnovali dobře půlrok. Vznikala na zakázku pro německý týdeník DIE ZEIT, pro který občas fotím. Pracuji v týmu se svým kolegou a kamarádem, kmenovým autorem Zeitu, Wolfgangem Bauerem. Před rokem jsme spolu byli v Aleppu, Wolfgang byl ale ve válečné Sýrii už několikrát předtím . Humanitární katastrofa, která se v Sýrii odehrává, nemá od doby masakrů ve Rwandě před dvaceti lety obdoby. Stejně jako tehdy, i dnes světové společenství na tu hrůzu jenom zírá. Válka se táhne už čtvrtý rok, Sýrie je rozvrácená, celý Blízký Východ praská ve švech, přeplněný uprchlíky ze Sýrie a vyřešení celé té hrůzy není ani na dohled. Statisíce lidí se snaží zachránit sebe a své rodiny tak, že riskují všechno a vydávají se do rukou obchodníkům s lidmi, v hrůzných podmínkách se plaví z Egypta a z Libye do Evropy. Mnohým to nevyjde a tak je Středozemní moře možná největší hřbitov Evropy.
Díky Wolfgangovým exkluzivním kontaktům v Sýrii jsme našli mezi uprchlíky v Egyptě člověka, který se na takovou cestu chystal – a který byl ochotný nás na ni s sebou přibrat. Padesátník Anas se stal nejen naším průvodcem, ale i hlavním hrdinou naší reportáže. A skvělým kamarádem.
Za jakých podmínek a jakým způsobem jste snímky pořídil?
Pracovali jsme v utajení, incognito. Naši pravou identitu jsme nepřiznali, protože jako fotograf a novinář bychom neměli ani nejmenší šanci. Vydávali jsme se za Azerbajdžánce, dva bratrance, kteří pracovali jako učitelé angličtiny v jazykové škole v syrském Homsu (Anasova rodina tam před válkou vlastnila největší jazykovou školu ve městě). Měli jsme vymyšlenou celou legendu, proč se kvůli krevní mstě nemůžeme vrátit na Kavkaz a místo toho prcháme do Evropy. Měli jsme i nachystané falešné doklady v azbuce. Bylo jasné, že pokud se pravda provalí, tak se nám dobře nepovede... Fotit v těchto podmínkách bylo extrémně nebezpečné. A obtížné. Sice jsem si s sebou do Egypta přivezl svůj Nikon D3, ale použil jsem ho jen první dva dny v Káhiře, kde jsem s ním dokumentoval život Anase, jeho rodinu, přípravy na cestu i loučení. Naposledy jsem zmáčkl spoušť když se Anas před odchodem objal se svou ženou. Pak Nikon zůstal v Káhiře, do Evropy mi ho poslali Anasovi příbuzní zásilkovou službou.
Já jsem začal naši anabázi fotit nepozorovaně na mobil. Měl jsem s sebou dva starší IPhony 4S v nepromokavém pouzdře. Hluboko v batohu jsem měl ještě filmový Nikon FM2 s 28/2.8 a pět barevných filmů. Ten jsem plánoval použít až u evropských břehů, kdy bude jasné, že celá cesta končí a my už budeme téměř v rukou italského námořnictva. V nepromokavém obalu jsem měl dole v batohu schovanou i malou nenápadnou Fuji X100 s pěti náhradními bateriemi a 128 GB na kartách. Bylo jasné, že tyto foťáky musím udržet v utajení, co nejdéle.
První týden, kdy nás obchodníci s lidmi drželi spolu s tuctem dalších syrských běženců, čekajících na nalodění, po konspirativních bytech v Alexandrii, jsem fotil výhradně kradmo Iphonem. Vlastně každé vytáhnutí foťáku mě stálo hodně přemáhání, kdokoliv mě mohl odhalit. Na kompozici nebyl čas. Rychle vyfotit aspoň něco.
Když jsme se nakonec dostali na loď, byla hluboká noc. Na ten pocit, kdy nás nahání zfetovaní egyptští frackové s holemi v rukou do moře, brodíme se po prsa v chladné vodě, všichni se třeseme strachem, nervozitou a chladem, nikdy nezapomenu. Na křik lidí, kteří neumí ani plavat a perou se, kdo se první vyškrábe do člunu. Na třináctiletou diabetičku Bisam, která se dusí hrůzou a řve, že ztratila tašku s inzulínem. Na její úpící mámu, která je na stále na břehu, i když její dcerušku už taháme do člunu a tak to vypadá, že ona zůstane v Egyptě a Bisam cestou do Evropy někde na moři bez inzulínu umře. Na jejich souseda, který té ženě týdny sliboval, že se o Bisam v tomto kritickém momentě postará, a tak mu rodina dala jejich jedinou plovací vestu, a přitom hned jak se objevily čluny, vrhl se k nim jako první a na holčičku si ani nevzpomněl...
To co jsme zažili, je příběh na knihu a Wolfang ji také napsal. Vyšla v říjnu v prestižním německém nakladetelství Surhkamp. Je tam i pár mých fotek. Ale ty nejsilnější obrazy stejně zůstávají jenom v nás. Jeden Iphone jsem během toho šílenství při nočním naloďování ztratil, někdo mi roztrhl kapsu a já ho utopil v moři. Byla hluboká noc, já se v tom zápase o život snažil nepozorovaně od boku mačkat spoušť toho druhého telefonu, ale místo fotografií je tam jen černočerná tma...
Myslíte, že novinářská fotografie může pomoci při nápravě bezpráví, které se lidem v mnoha částech světa děje?
Samozřejmě, že ano. Uprostřed českého novinářského cynismu a prázdnoty to možná zní pateticky, ale fotografie má stále velikou sílu. Pokud věříte tomu, co děláte – a děláte to s plným nasazením. Hned mě napadá slavná fotka, kterou udělal Mauricio Lima letos v létě pro New York Times v Doněcku. Separatisté tam lynčují domnělou ukrajinskou špiónku. S tou ženou by to bývalo dopadlo asi moc špatně, ale byl u toho novinářský tým. Ta fotka oblétla svět a vzbudila hrůzu a odpor. Navíc redaktor NYT nebyl lhostejný a intervenoval u velitele rebelů. Tu ženu se podařilo zachránit a dnes žije na Ukrajině a dokonce kandidovala v podzimních volbách.
Naše reportáž o cestě syrských uprchlíků, se stala hlavním materiálem 23. Čísla DIE ZEIT a měla v Německu ohromnou odezvu. Wolfgang dodnes dává interview rozlasu i televizím a bezesporu naše vyprávění přispělo k diskusi o imigrační politice v Německu. Vždyť naše reportáž se dostala ke dvěma milionům čtenářů. Vyšla i v italštině a v angličtině. Salzbugské státní divadlo podle ní dokonce nastudovalo divadelní hru, premiéra bude začátkem příštího roku. V češtině nakonec naše reportáž vyjde v plném rozsahu v únorovém vydání měsíčníku Reportér.
Určitě i díky této reportáži získal náš hrdina, průvodce a kamarád Anas nakonec v Německu politický azyl.
K tomu, aby byla fotografie důvěryhodná a měla váhu, je ovšem potřeba, aby byla publikovaná v důvěryhodném médiu. Bída české společnosti tví v tom, že důvěryhodná tištěná média u nás – alespoň dle mého - takřka neexistují. Řekněme s jednou či dvěma výjimkami. Pak už jde ovšem opravdu jen o zábavu a zabíjení času a řeči o nápravě bezpráví vyprávěním příběhů zní směšně.
Které fotografie z vašeho portfolia si nejvíc ceníte?
Důležité jsou pro mě fotky z půlnočního zatýkání, kdy nás na moři odhalila pobřežní hlídka egyptského námořnictva. Vojáci mezi nás vlétli, sami byli asi vystrašení, stříleli do vzduchu z kalašnikovů. A do toho já stále tajně fotil. To už jsem vytáhl ukrývaný FUJI X100, nastavil jsem nejvyšší ISO a dvouvteřinový čas. Výsledkem jsou neostré mazanice. Ale je to při té vší technické hrůze unikátní dokument. Čistě historický, protože žádný fotograf na světě se k syrským uprchlíkům tak blízko nedostal.
A pak jsou pro mě zásadní i mé fotky ze Sibiře. Na rusko-mongolskou hranici jezdím už půl života a stále sním o tom, že z toho jednou vznikne kniha.