Novinky

Vyjadřují novinářské fotosoutěže trend fotožurnalistiky?

Ještě než začnete číst názory jednotlivých porotců, dovolte mi komentář. S mezinárodní porotou CPP trávím už patnáct let. Ne jako porotce. Mým úkolem je informovat veřejnost o tom, co se na porotách (a jiných akcích CPP) vlastně děje. Už patnáct let tedy pozoruji tento živý organismus, jehož energie se při hlasování několik dnů přelévá sem a tam, aby pak v závěrečném hlasování z této energie vyvstala hlavní cena. Tedy fotografie vyjadřující stěžejní událost roku, která by měla mít zároveň estetické kvality. Málokdy se na ní porotci shodnou jednomyslně. A i ohlasy bývají někdy kladné, někdy kritické. To ale patří k soutěži, jejíž disciplíny se nedají přesně změřit jako v běhu na sto metrů. A navíc, v umění neexistuje univerzální produkt, který by se líbil (anebo nelíbil) všem, novinové recenzenty nevyjímaje. To platí pro muziku, literaturu, malířství i fotografii. Proto jsem pro vás připravil i letos rozhovory s porotou CPP, ve kterých jsem se snažil rozkódovat jejich stav "fotografické mysli" v době, kdy se ještě nezabývala výběrem cen, kdy před sebou měla kilometry "čerstvých" fotografií, ale kdy zároveň v sobě nesla kontinuitu vědomí ze soutěží předešlých. Kontinuitu, která propojuje minulost s přítomností.  Jako indikátor kontinuity, lakmusový fotografický papírek, jsem proto vytáhl na světlo dvě hlavní - tolik diskutované - fotografické ceny loňských ročníků CPP a WPP. Jde tedy o snímky amerického prezidenta Baracka Obamy od Joe Klamara (Fotografie roku Czech Press Photo 2009 - ke shlédnutí zde) a o snímek teheránské ženy, jehož autorem je  italský autor Pietro Masturzo (Fotografie roku World Press Photo 2009  - ke shlédnutí zde). Rozhovory jsem natáčel v pátek 8. října a v sobotu 9. října 2010 v hektické atmosféře během pauz na kávu a krátkých obědů v rezidenci pražského primátora, kde porota pracovala, a pak na večeřích v indické restauraci v Michalské ulici a v restauraci v Malostranské besedě. Sami uvidíte rozmanitost názorů, která z těchto setkání vyplynula. A taková rozmanitost názorů se projevuje i při výběru fotografií letošního ročníku.  

Oleg Homola

 

Porota Czech Press Photo 2010.  Stojící zleva: Arianna RINALDO, Kate EDWARDS, Antonello ZAPPADU, Daniela Mrázková (organizátorka CPP, nehlasovala),  Marian PAUER, Eugen GINDL Vladimír Birgus. Sedící zleva: Cvetan TOMCEV, Daphné ANGLES, Andrej REISER, Peter KORNISS, Mladen ANTONOV.

 

Otázka pro porotce Czech Press Photo 2010

Fotografie roku World Press Photo 2009 a Czech Press Photo 2009 mají společné rysy. Hlavní aktéři snímků tvoří nepatrné procento celkové plochy snímku. V případě WPP jde o ženu na střeše domu, které si při letmém pohledu v kulise městských domů možná ani nevšimnete. V případě CPP o prezidenta Baracka Obamu a sochu prezidenta Masaryka - oba jsou malincí v dolních rozích snímku, zatímco nad nimi je obrovská plocha nebe. Vítězné snímky WPP 2009 a CPP 2009 tak podle mého názoru nejsou dobře čitelné. Ovšem právě čitelnost bývá považována za devizu běžné novinářské fotografie. Moje otázka tedy zní: Jde o trend soutěží novinářské fotografie, anebo i o trend fotožurnalistiky jako takové?

 

 

Arianna RINALDO fotoeditorka, konzultantka a kurátorka, šéfredaktorka Ojodepez, Itálie a Španělsko

Myslím, že soutěže jsou odrazem toho, co se děje a co je trend fotožurnalismu. Fotky roku obou soutěží přinesly obrazová sdělení, která nejsou úplně zřetelná na první pohled. Musíte se podívat dvakrát a velice pozorně, abyste pochopil jejich význam a sílu.  Ale samozřejmě jde stále o fotožurnalistiku. V dnešní době je takový typ obrazového sdělení důležitý, protože jsme bomardováni obrazy, a někdy si jich ani nevšímáme, protože je jich moc. A když něčemu nerozumíte, musíte se podívat dvakrát. To vám pomůže k tomu, abyste se podívali do hloubky… co se vlastně děje. Možná namítnete, že třeba noviny jsou pak méně prodejné. To je pravda. Ale naštěstí máme různé druhy médií. Pro noviny potřebujeme přímé sdělení. Ale pro časopisy, weby, tedy média, na které máte více času a vracíte se k tématům, listujete, můžete  použít fotografie, které vás donutí přemýšlet. Tyto druhy fotografií vychovávají lidi, kteří nejsou zvyklí vnímat hlouběji obrazová sdělení. Snaží se pak dívat pozorněji - na rozdíl od vnímání nějakého přímého, šokujícího záběru.

 

Eugen GINDL novinář, dramatik, scénárista, Slovensko

O trendech nelze hovořit a rozhodnutí porot bylo v obou případech naprosto legitimní. V případě Czech Press Photo jde navíc o obecný symbol a přitom je to aktualita, která je z toho také cítit. To bylo velmi šťastné. A my ji vnímali jako pozoruhodnou fotografii. Četl jsem všechny ty diskuze, jestli fotografie nebyla manipulovaná. Já si myslím, že ne.

 

Mladen ANTONOV šéfredaktor AFP foto, Francie

Každý den máme kolem sebe tisíce obrazů. Na nádraží, tramvajových zastávkách, v televizi, na webech…  Takže jakýkoliv neobvyklý pohled je vítaný. Hodně se mi proto líbí obě fotky roku. Ta  česká samozřejmě navíc i kvůli tomu, že ji fotil Joe Klamar z naší agentury (smích). Ale mám ještě silnější důvod. My jsme v agentuře o připravované reportáži hodně mluvili, takovou nějakou fotku prezidenta Obamy jsme chtěli. Nebyla to fotka sejmutá jen tak náhodou.     Samozřejmě jsme potřebovali zároveň i Obamu s pražskými věžemi… Ale Joe udělal ještě další úhel pohledu, bez věží, se sochou prezidenta Masaryka… 

 

 

Kate EDWARDS obrazová redaktorka the Guardian, Velká Britanie

Nejde o trend soutěží jako je World Press Photo a Czech Press Photo a navíc si myslím, že vše se bude měnit rok od roku, nepůjde to jen jedním směrem. Vše závisí na snímcích, které autoři zašlou. Je ale pravda, že je nyní tendence hledat fotky s delší platností a s větší hloubkou. S příběhem, který není okamžitě jasný. Čtenáři jsou dnes daleko komplexnější. Samozřejmě musí být vždycky místo pro fotky, které jsou zřejmé a čitelné na první pohled. Zároveň však také musí dostat prostor fotky, ve kterých diváci, čtenáři, objevují příběh postupně. 

 

 

ANDREJ REISER fotograf, Česká republika - předseda CPP

Určitě nejde o trend novinářské fotografie. Takový typ fotografií editor v novinách většinou nepoužíije kvůli jejich nečitelnosti. Ale při soutěži i porotci z novin a časopisů ocení určitou uměleckost autorů. Nekoukají až tak příliš na to, jestli je to fotka použitelná pro média.  

 

 

PÉTER KORNISS fotograf, kurátor, Maďarsko

Nemyslím, že je to nějaká tendence soutěží. Porota chce vybrat vždycky něco neobvyklého. Silného. Fotka by měla být trochu jiná, "čerstvá".  To je ten ideál. Záleží ale na tom, co lidé  do soutěže pošlou. V loňském ročníku Czech Press Photo si byla porota vědomá toho, že Klamarův Obama není klasická fotografie (pozn.: Peter Kornis byl členem poroty CPP)… Ale byla to fotka, které jsem si okamžitě všimnul. Šlo o důležitou událost a  fotka byla symbolická. Masaryk a Obama. Byl to šťastný rok, protože tento snímek bude věčný, i když se kolem něho hodně diskutovalo. Agentura AFP ji však například dobře uplatnila v médiích, kde jí byl dán prostor i na dvoustrany. 

 

 

Daniela MRÁZKOVÁ zakladatelka a organizátorka Czech Press Photo, ČR

Je to spíše tendence soutěží a výstav novinářské fotografie než tendence fotožurnalismu v novinách a médiích. V případě fotografie roku porota vždycky hledá obrazový symbol nějaké významné události anebo problému toho roku, ať už v národním nebo světovém kontextu. A tak se stává, že i méně čitelná fotografie - ale opravdu symbolická - může vyhrát.  Příkladem je naše fotografie z roku 2009, kde se hledal symbol spojení Obamy s Prahou přes bustu Masaryka. Totéž se stalo ve World Press Photo. Nemyslím si, že je to špatně, protože nebýt soutěží, tak by se takové fotky na první stránky novin nedostaly. V tom je i význam soutěží jako World i Czech press photo, protože jsou redakce nuceny dávat ty fotografie veliké, aby vůbec byly čitelné. Musí se k nim dát i rozšířený popisek. Provokují tak možná čtenáře k zamyšlení víc, než kdyby šlo o jasně čitelnou fotografii.  

 

 

Daphné ANGLES Picture Editor The New York Times, USA/France

Mysím, že je to trend. Ne pro fotografické soutěže, ale pro svět fotografie. Jde o hledání nového jazyka. To neznamená, že obsah obrazu je méně důležitý - novinářská fotografie zobrazuje vždy realitu. Fotoreportéři zaznamenávají vždy skutečnost. A i když jde o pohled z jiného úhlu, je to pořád realita. Když je pouliční demonstrace, nemusíte fotit na ulici, ale třeba ze střechy. Jde však pořád o demonstraci. Život je mnohotvárný a fotografie by mnohotvárnost měla následovat. Můžete být v obrazovém sdělení jasní na první pohled, ale když jste talentovaní, zkoušíte najít něco překvapivého, něco, co vybízí k zamyšlení.  Myslím, že je třeba lidem více důvěřovat v jejich kultuře vnímání fotografií, v tom, že si obrazová sdělení umí přeložit. A lidé jsou dnes zkušení, protože všude kolem sebe mají obrázky. Jestliže snímek není okamžitě čitelný, neznamená to, že je to špatně. Musí ukázat něco skutečného, zajímavého a  musí mít lidský rozměr, se kterým se diváci propojí.

 

 

Vladimír BIRGUS fotograf,  pedagog, historik fotografie, kurátor,  ČR

Je to vždycky hlavně otázka složení poroty. Například ve World Press Photo proběhl před pár lety ojedinělý pokus ocenit hlavně koncepčně ujasněné soubory, ukazující běžný život, a odstranit všechny náhodné snímky, kdy se někdo s fotoaparátem octne na místě, na kterém zrovna někoho lynčují.  Jinak si ale myslím, že mezi oběma fotografiemi, které zmiňujete, je obrovský rozdíl.  Fotografie s Obamou a Masarykem je jasně čitelná. Vzbudila sice diskuze, proč právě ona zvítězila, ale má nezpochybnitelné výtvarné kvality. Větší problém mám s letošní vítěznou fotografií World Press Photo, zachycující ženy na střeše budovy v Teheránu. Bez vysvětlujícího popisku, že jde o protest proti manipulacím při prezidentských volbách, je naprosto nečitelná. Zrovna tak byla na loňském World Press Photo velmi nečitelná fotografie jinak výborná fotografie Anthonyho Suaua, která ukazovala policejní zásah do prázdného, opuštěného domu - poté co majitelé nebyli schopni splácet hypotéku. Byla to reakce na typické události, které vyvolala krize a které stály v centru pozornosti. Hodně se totiž v tisku i mezi lidmi mluvilo o nesplacených domech, které přecházejí do majetku bank. Ale opět ta samotná fotografie bez vysvětlujícího textu nebyla pochopitelná. Z těchto fotografií, o kterých mluvím, se nikdy nestane taková ikona doby, jako byl snímek Eddieho Adamse, ukazující popravu partyzána na saigonské ulici, nebo fotografie nahé vietnamské holčičky, utíkající před hořícím napalmem. 

 

 

Cvetan TOMCEV novinář, pedagog, předseda nadace a ředitel soutěže Bulgarian Press Photo, Bulharsko

Nedomnívám se, že by šo o nějaký trend ať tak či tak… Nevidím na loňských snímcích World Press Photo a Czech Press Photo nic tak neobvyklého. Obě fotky jsou pro mne obecně přijatelné. V případě World Press Photo jsem si sice nejdřív myslel, že jde o ženu, která se večer odešla modlit na střechu. Ale že jde o formu protestu se člověk dozví až z popisku. Je to ovšem geniální snímek, protože ukazuje protest lidí, kteří tohle nemohou udělat normálně na ulici.  Fotograficky je to daleko těžší prezentace, než u snímků z ulice, kde se střílí a je tam spousta krve. Snímek Joe Klamara prezidenta Obamy a sochy Masaryka je typickou agenturní promyšlenou aktualitou, událostí. Fotografie je velmi jasná, jde o symbol, poselství, že tohle je návštěva Obamy v Praze. A přitom to není obrazové klišé, jakým jsou fotky Obamy  na pozadí pražských věží. Taková klišé s věžemi uděláte všude na světě, třeba v Sofii nebo v Moskvě.

 

 

Antonello ZAPPADU fotograf pro ANSA, AP, Unitá aj., Itálie

Spíše si myslím, že je to typické pro soutěže. V případě World Press Photo bych se ani takovou fotkou neprezentoval, vůbec bych ji do soutěže neposlal. Bez popisku totiž neříká vůbec nic. Vypadá to, jako když nějaká žena volá něco na jinou ženu, která není vidět a je asi někde poblíž. Výklad může být mnohoznačný. Já bych takovou fotku ani jinak nezveřejňoval, apriory bych ji zkartoval. U fotky Czech Press Photo bych váhal. Ale určite bych jí  uřízl nahoře kus nebe.

 

 

MARIAN PAUER publicista, curator, Slovensko

Nevím, jestli bych to nazval trendem soutěží anebo fotožurnalistiky. Klamarův Obama s Masarykem se díky Czech Press Photo objevil na titulní stránce Sme. A když byly ty noviny přeložené na trafice, byla vidět akorát ta horní část fotografie, kde jako by nic nebylo. Vypadalo to jako cenzura. Mnoho lidí si ty noviny právě kvůli tomu koupili, protože chtěli vědět, co se děje. A tak v podstatě ta fotka upoutala. Myslím si, že je dobré, když takové fotky vznikají, protože jsou čitelné ve druhém plánu. Napoprvé kolem ní třeba projdete a nevšimnete si, o čem je. Ale konkrétně fotka Obamy  nese jasné poselství v tom, že Obama navazuje na humanitu Masaryka. Upozornil na to fotograf. Tím, že zakomponoval jen dvě malé figury a nic jiného tam nerušilo, byla ta fotografie čitelná. I když si někdo myslí, že čitelná nebyla.  Podobně u World Press Photo. Je dobře, že je tam čitelnost až na druhý pohled. U některých fotografií je třeba se zastavit a trochu o nich přemýšlet. To nemůže nikomu uškodit. Teď své úvahy otočím. Digitální doba přinesla do fotografování úplně jinou filozofii. Když jste fotil na film a měl jstě třicet šest obrázků, tak jste sakramentsky přemýšlel, kdy spoušť zmáčknete a kdy ne. Fotograf se snažil fotit tak, aby se mu téma na film vešlo. Dneska cvaká cvaká cvaká v naději, že když pak fotky nasype do počítače, tak tam tu fotku, kterou chtěl udělat, najde.  Ale to je velký omyl. Ta fotka tam vůbec nemusí být. Platí totiž filozofie, že se nepřemýšlí před stiskem, ale až po stisku spouště. Ovšem fotky oceněné na World i Czech Press Photo byly promyšlené před tím, než fotograf zmáčkl spoušť. Oba vítězové měli ideu, co chtějí říct a pak ji nafotili. Když přišli k počítači, bylo jasné, že takovou fotku mají. Například Joe Klamar byl den před akcí na tom místě a všechno si promyslel.

 

Oleg Homola (text a foto)