Novinky

Bulvární fotografie očima poroty Czech Press Photo 2011

Bulvární média se těší velkému zájmu i publikováním choulostivých - a někdy až voyaeristických - fotografií.  U některých českých celebrit to ústí v napadání fotografů. Fotografové se hájí tím, že dělají jen svou práci a že kdyby to neudělali oni, udělá to někdo jiný. Dá se pořizování paparazziovských a voyaéristických snímků  považovat za legitimní povolání anebo jde o zneužití jednoho z pilířů demokracie - svobody tisku?

 

Daniela Mrázková, ředitelka Czech Press Photo

Paparazzi dnes patří k našemu životu, a k životu slavných lidí obzvlášť. VIP lidé s tím dopředu musí počítat. A pakliže se tomu brání, pak asi nejsou dost inteligentní na to, aby pochopili, že jsou  středem zájmu  bulvárních médií zákonitě. Pokud jde o voyaerismus,  to je samozřejmě špatně, … sledovat lidi až do nejsoukromějšího soukromí.  Když však  někdo zachytí premiéra s milenkou,  ne zrovna na veřejném večírku, ale třeba jak s ní jde sice soukromě, ale po veřejné ulici, pak se  pan premiér  zlobí zbytečně – musí s tím přece  počítat. Ale tam je zaklínací formulka, že je to osoba veřejně známá.

Ale premiér je placený z daní, herec v principu ne… 

To je přece jedno, kým je placený. Poutá-li k sobě  veřejnou pozornost, tak s tím musí počítat a na své chování si dávat pozor. 

Kde je pro fotografa hranice, kde je to ještě košér a kdy už ne?

Hranici by měl mít každý sám v sobě,  ať už se živí paparazzovstvím nebo investigativní fotografií, což někdy vypadá, že je totéž, ale cíl je rozdílný.

Tomasz Gudzowaty, fotograf, Polsko

"Když to neudělám já, tak to udělá někdo jiný” nikdy není dobrá výmluva. Já nejsem ani konzument ani producent voyaeristické fotografie. I kdyby to bylo v pořádku a legitimní – například uspokojit nějaké ospravedlňujicí potřeby legální cestou – pro mne je to jednoduše odporné a nezajímavé. V každém případě to nemá nic společného se svobodou tisku, která je dnes ohrožena neustále se zvyšující monopolizací médií. Voyaerismus je pouze symptomem obecného problému, kterým je úpadek zájmu prakticky o všechno. Je daleko jednodušší se dívat na fotografie celebrit, než na něco, co potřebuje aktivní zapojení nebo alespoń potřebu vyjádření se. Svoboda tisku, alespoň v Evropě, je dnes ohrožena více nezájmem než antidemokratickými sklony. 

 

Celina Dunlop, picture editor The Economist, Velká Británie

Existují fotografové, kteří jsou profesionálové a existují lidé, kteří mají fotoaparáty. Příležitost fotografovaní celebrit byla poprvé mediálně využita před pár lety a tím se narodil ‘občanský fotožurnalismus’. Každý, kdo má mobilní telefon, může vyfotografovat celebritu, pokud ji potká. A zároveň má možnost tuto fotografii okamžitě poslat na řadu webových stránek, které se specializují na tento druh fotografie. Fotografii prodat. Obrázek celebrity se stal komerční možností pro každého.

Nevěřím tomu, že by se opravdický fotograf bránil slovy, že když to neudělá on, udělý to někdo jiný. Bulvární voyaérističtí fotografové nejsou na trhu s fotografiemu považováni za skutečné fotografy, Jsou to oportunisté, jejichž zájmem je vydělat peníze na snímku celebrity.

Nemyslím si ani, že to celé má co do činění se svobodou tisku. Jde o ochranu osobních dat, jde o právo na osobní život, o právo mít možnost dát si s kamáradem kafe, aniž by jste byli vyfotografováni. Je to otázka práva, nejde zde o svobodu tisku. Jsou to dvě naprosto rozdílné věci.

Petr Josek, fotograf Reuters, ČR

Bulvární fotografie se musí rozlišovat na několik podskupin. Například paparazzi je občas schopný udržet některé politiky v mezích slušnosti. Veřejně činné osobnosti jsou placené z našich daní a měly by žít v souladu s nějakým morálním kodexem. Když je někdo načapá při tom, co by neměli dělat, pak je ta fotografie užitečná a já s tím souhlasím. Nemohou kázat morálku a sami se tak nechovat. Ale pokud se budeme bavit o voyaerismu, když třeba někdo fotí někoho jak se svlíká za oknem, tak to je podle mne striktně napadnutelné zákonem, je to vstup do soukromí, je to nepřijatelné. Pak jsou ale situace, kdy naopak řada celebrit tyhle situace s paparazzi vyhledává… Z toho důvodu, že už nejsou tak dobří a zmínka o nich v jakýchkoli novinách je drží při životě. Ale ještě bych chtěl říct, že všechno závisí na morálních a osobních kvalitách dotyčného fotografa. Zrovna tak jako jsou lidé s morálkou a bez morálky, tak jsou i fotografové s morálkou a bez morálky. Někdo má limity a nejde za ně, někdo je nemá.
 

Lee Yong-Hwan, pedagog Chung-ang University, Jižní Korea

V Jižní Koreji nemáme bulvár. Měli jsme ho, ale zase zmizel. Lidé se s bulvárem soudili a také páchali hodně sebevražd, protože viděli své fotografie v novinách. A tak vláda změnila zákony o soukromí… Média hledají nové cesty jak se přiblížit čtenářům – iPad noviny, iPad časopisy, atd. Ale i tak mají noviny stále existenční problémy a zápasí s nimi. Nevydělávají dost peněz, ve všem je zmatek.

 

Marian Pauer, pedagog, publicista, kurátor, Slovensko

Západní tisk jsme členili na tisk vytvářející veřejné mínění a na bulvár. Po osmdesátém devátém jsme se naivně domnívali, že to i u nás půjde tímto způsobem. Bohužel majitelé médií vytvářejících veřejné mínění brzo zjistili co se dobře prodává. A začali se přizpůsobovat trhu. Těžko tedy mluvit o tom, že u nás ještě existují média vytvářející veřejné mínění. A těžko říci, jestli je vůbec nějaký rozdíl mezi médii vytvářející veřejné mínění a mezi bulvárem. Měl by být, ale bohužel se stírá z roku na rok a mnohá média vytvářející veřejné mínění přebírají praktiky bulváru. 

Voayerismus určitě není legitimní povolání. A zneužití svobody tisku bulvárem je třeba vidět v širších souvislostech. Kdyby politici a osobnosti nedávali příležitost novinářům přistupovat voyaeristicky k jejich chování, novináři by nevyvíjeli voyaeristické akce.

 
Mladen Antonov, fotograf, šéfredaktor AFP Photo, Francie

Majitelé a redaktoři bulváru vyhovují zájmu čtenářů o drby a fotografie ze soukromého života. Mantinely byly překročeny už dávno. V naší agentuře rozlišujeme co je a co není veřejný prostor. Snažíme se respektovat soukromí a vyhnout se přílišnému vnikání do soukromé sféry politiků, VIP a slavných lidí. Říkám to proto, že pořád ještě existují fotografové a novináři, kteří soukromí respektují. Je to trh, který vytváří bulvár. Bulvár neexistuje sám o sobě. Existují čtenáři, tedy kupci, kteří platí, aby si mohli přečíst drby. To není o svobodě tisku. Osobně nesouhlasím s tim, že tisk má právo fotografovat soukromé životy veřejných osob. Výjimkou je, jestliže veřejná osoba, celebrita, něco dělá ve veřejném prostoru. Toto má tisk právo zaznamenat. Ale vylézt na strom kvůli tomu, aby fotograf vyfotil někoho v jeho domě, to neni o svobodě tisku. Fotograf nemá právo fotit třeba někoho na záchodě.

 

Péter Korniss, fotograf, poradní sbor WPP, Maďarsko

To je těžká otázka, protože fotografové si něčím musejí vydělávat. Pokud nejde dělat tohle, jdete na jiné pole. Jdete do války, nebo děláte fotky se sociálním zaměřením, dokument o Somálsku… nebo jdete fotit celebrity pro bulvární časopisy.
Vše záleži na kultuře té které země. Napřiklad v Maďarsku nemáme paparazze. V Anglii jsou akceptováni. V Itálii také. Minulý rok jsme měli v porotě Antonella Zapadu z Itálie, který tajně fotografoval Berlusconiho ve vile a měl tady výstavu. Mě se nelíbila. V Maďarsku by to nemohl vystavit. Ale možná že s globalizací to tam také přijde. Ve vaší zemi to také nebylo tradicí. Ale teď to tu máte. 

Voyaeristická bulvární fotografie a tisk jsou naneštěstí součástí demokracie. Stejně tak v demokracii mohou být vyslyšeny i extremní politické strany. To je tragédie, osobně jsem z toho nešťastný, ale když volíte demokracii, musíte akceptovat i tohle. Existenci politických extrémistů, paparazziovskýh fotografů i lesklých drbavých časopisů s celebritami.

Andrej Reiser, fotograf Bilderberg, ČR

Podle mne se nejedná o zneužití svobody tisku - jednoho z pilřů demokracie - ale o zneužití základního lidského práva, garantovaného ústavou, ochrany soukromé sféry osoby veřejného života.
 

 

 

Silvia Omedes Alegre, kurátorka, pedagožka, publicistka, Španělsko

Pokud to nemá antropologické poslání, je bulvární fotografování jen práce jako vaření nebo dělání reklamy. Bulvární fotografové pracují pro peníze. Ne kvůli svému lidskému zájmu. Není to přínos k vytváření kultury. Podle mne musí dobrá fotografie informovat, vyvolat emoce, vyvolat otázky. Jaké otázky vyvolávají celebrity? Ale být papaazziem je normální práce. Když jedni lidé tohle nabízejí a ti druzí to kupují, je to práce. Mnozí by řekli, že je to zákon trhu. A morálka? To je to, co my si myslíme, že je správně…a to zase záleži na jednotlivcích. Na všechno je nějaké obecenstvo.

 

Tsvetan Tomchev, fotograf, předseda Bulgarien Press Photo, Bulharsko

V Buharsku bulvár klade důraz čím dál více na ty příběhy VIP, které jsou špinavé. Lidé jsou přesyceni politikou a tak si chtějí prohlédnout fotky ze soukromí celebrit. A pokud bulvár přinese takové obrázky, má větší zisk. Veřejnost má právo znát, jak se chová politik na jachtě - když si tam zve děvčata… Ostatně vašeho premiéra Topolánka takhle vyfotil Antonello Zapadu, člen loňské poroty CPP, v Berlusconiho vile. Ale cítím, že je tu hranice. Vniknout za dveře či okna, to už by mělo být pro fotografa tabu. Fotit VIP na ulici je ale normální.  

 
Walter Bergmoser, pedagog, kurátor, Německo

Svoboda tisku? To není ta správná otázka. Když přemýšlím o tom co se stalo Kennedyům už v šedesátých letech, řekl bych, že paparazziové existovali vždycky… Včetně tlaku médií na fotografy, aby fotili bulvární fotografie. Myslím, že tohle bude pořád existovat a bude to stejné. Problémem není svoboda fotografie nebo svoboda tisku, problém tkví v tom, co čtenáři očekávají. "My chceme tenhle druh fotografií"…  a tak je někdo musí udělat. Vždy se najde někdo, kdo takové fotky udělá, ať už je to fotograf nebo soused. Důležité je, aby nebylo porušeno příliš mnoho pravidel. Nejde o problém tisku, novinařiny.  Problém je v nás, lidech, protože my jsme ti, kteři tohle všechno chceme vidět.

 

Rozhovor a snímky Oleg Homola

Za překlad děkuji Líbě Taylor a Johaně Tůmové - autor