Novinky

Bulvární fotografie - fenomén naší doby

Stále klesající zájem médií o klasickou fotoreportáž, na který si stěžují již léta fotoreportéři,  je způsobený mnoha faktory. Podstatným je bulvární fotografie, která svoji oblibou u konzumentů úspěšně vytlačuje z médií ostatní fotografické žánry. Extrémní - a velmi žádanou - polohou bulváru je pak voyaeristická fotografie, o které bude převážně řeč.  

Chrámy konzumu

Žijeme v době, kdy hodnoty jsou měřeny ziskem, nejoblíbenějšími chrámy jsou chrámy konzumu, supermarkety.  V mediální oblasti si trh žádá bulvár a bulvární média vzkvétají. Doba posledních patnácti let, aniž si to možná uvědomujeme, je tak v českých médiích přelomová.  

Můj malý přelom

Jako fotoreportér jsem byl zvyklý fungovat tak, že zazvonil telefon a redaktor  chtěl nafotit třeba zákulisí rockového festivalu nebo pytláky lososů na Kamčatce. Ale někdy před dvanácti lety mě pozvali do nově vzniklé redakce. Zástupce šéfredaktora povídá: "Potřebujeme, abys nám fotil voyaeristický fotky jak  známý herec zvrací u zdi či známá herečka leží pomočená v příkopu." A redaktorka dodala: "Mám kontakt na bordel, kam chodí politici…  potřebujeme nafotit někoho známého s prostitutkou v akci."  Tak jsem se přelomil... a profesionální fotoreportéřinu pověsil na hřebík.  

Vnitřní hranice

Každý fotograf má vnitřní hranici, za kterou už není ochoten jít. Někdo vleze i do bordelu a tajně tam šmíruje foťákem. Někdo to má přesbě naopak. Slovenský zpěvák Richard Muller, vášnívý fotograf, má nastavenou vnitřní hranici dokonce tak, že nefotí lidi vůbec. Pro FotoVideo mi řekl: "Mám hrozně rád lidi a jsem ochotný trávit hodiny na pěší zóně v Mnichově nebo jinde a pozorovat je. Ale mám pocit, že kdybych je fotil, tak jim lezu do soukromí. Když si stoupnete před člověka a cvaknete ho, je vidět, že se v něm něco pohne. Je v něm nějaký otazník: proč mne někdo fotí, co je na mně zvláštního? Já se stydím, a když mám někde fotku lidí, je to vyloženě náhoda." 

Voyerismus = česká společenská norma

Nejdříve se podívejme do Wikipedie, co je to voyerismus: "Voyerismus patří mezi sexuální úchylky. Vzrušení je dosahováno sledováním intimního počínání nic netušících anonymních objektů (svlékajících se žen, souložících párů, koukáním pod sukně, do výstřihů). Voyeur je tedy člověk, který rád šmíruje."

Ovšem voyaeristický fotograf nešmíruje kvůli osobnímu prožitku, ale pro kšeft. V masové záplavě voyaeristických fotografií, kterými dnes opýlvá mediální trh, působí jistě úsměvně staré časy, kdy si fotografové nasazovali před objektiv clonu s výřezem tvaru klíčové dírky… A  s domluvenou slečnou snímali "tajné" snímky, kterak se vysvlíká z korsetu. Dojem šmírování skrz klíčovou dírku ovšem šlo dohnat pomocí šablony i pod zvětšovákem či při kopírování skleněných desek.  

Položíme-li si otázku, odkud se vzala vnitřní hranice umožňující autorům i tu voyaeristicku fotografii, skončíme v úvahách pravděpodobně u všeobecné morálky naší společnosti. Společnosti, kde soukromé bezpečnostní agentury šmírují kdekoho, aby si pak jejich majitelé sedli do vlády. V atmosféře policejního státu, kdy vás najdou všude, pokud máte zapnutý mobil v kapse. Kdy vás policajti odposlouchávají, aniž by k tomu měli posvěcení a kdy na policajty i justici mají páky ti politici z vlády, kteří… a tak dále. Šmíráctví se stalo českou společenskou normou, které se už ani nikdo nediví… A jestliže napsal George Orwell utopii Velký bratr o tom, že je člověk permanentně sledován…. stala se ta utopie skutečností. Bohužel ne v komunstickém státě. Velký bratr je tady v naší svobodné demokracii, mobily si dobrovolně kupujeme, politiky si dobrovolně volíme a šmírácké fotografy dobrovolně podporujeme tím, že sledujeme a kupujeme ta bulvární média, která snímky publikují.  

Voyeristická fotografie = nejvyšší patro bulvárního domu

Ovšem rozhodně nechci dávat rovnítko mezi bulvární média a voyaerismus. Bulvární média jednak mají různé kategorie, od těch úsměvně laskavých až po ty jdoucí po krku. A jednak i v rámci konkrétního bulvárního média najdeme všehochuť materiálů, od těch nekonfliktních až po ty skandalizující. Kdybych měl přirovnat bulvární média k domu o čtyřech patrech, tak v prvním patře sídlí běžné denní zpravodajství, zajímavosti, ve druhém party, společenské události, tv soutěže, módní policie, rozhovory s V.I.P., ve třetím celospolečenské dramatické kauzy, jako bylo pátrání po zmizelé Aničce, vlaková a letecká neštěstí… A teprve ve čtvrtém najdeme jak třešničku na bulvárním dortu voyeristické fotografie… A voyeristické texty, či "likvidační" texty vybraných celebrit, u kterých je zajímavé, že podstatné procento jejich autorů jsou ženy.  

Fotoreportérovo tabu o bulvárních fotografech

Podobně jako struktura bulvárního tisku není černobílá, není černobílá ani struktura moderních vydavatelských domů. Jejich portfolio - jak se dnes vznešeně říká - pokrývá pestré oblasti konzumního zájmu společnosti, trhu. A tak vedle sebe v rámci jednoho vydavatelství fungují seriózní publicistické časopisy a deníky, periodika zabývající se módou, kuchyní, bytovým interiérem, média pro děti a mládež, časopisy a weby o vědě a technice… a bulvár… nebo i porno, aby portfolio bylo ucelené…  Když jsem připravoval tento materiál, zavolal jsem kolegovi fotoreportérovi z uznávaného seriózního publicistického časopisu, ať se vyjádří k bulvárním kolegům pracujícím ve stejném vydavatelství v bulvárním médiu. "Na tohle téma mám zakázáno mluvit, to by mě vyhodili… Vedení vydavatelství zaznamenalo, že bulvárníky občas pomlouváme… A tak nám dalo do smlouvy, že se nesmíme vyjadřovat ke kolegům a redakcím v našem vydavatelství."  

Politický a bulvární extrémismus…

Dlouholetý člen poroty CPP Peter Korniss mi v rozhovoru o voyaeristické bulvární fotografii řekl: "Voyaeristická bulvární fotografie a tisk jsou naneštěstí součástí demokracie. Stejně tak v demokracii mohou být vyslyšeny  i extremní politické strany. To je tragédie, osobně jsem z toho nešťastný, ale když volíte demokracii, musíte akceptovat i tohle. Existenci politických extrémistů, paparazziovských fotografů i lesklých drbavých časopisů s celebritami."  

Špíz na hraně zákona?

Přirovnáni bulvárních médií - respektive pomyslného čtvrtého patra - k extrémistickým polititickým stranám má svoji logiku. Jsou zde styčné body - například "tanec" na hraně zákona, používání polopravd a provokací. Na webu Dělnické strany sociální spravedlnosti (http://www.dsss.cz/ochutnejte-delnicky-spiz-tomase-vandase) tak najdeme fotku leadra Tomáše Vandase s jídelním lístkem z ostravské restaurace, kde s úsměvem ukazuje specialitu Dělnický špíz Tomáše Vandase za 88 Kč. Číslo 88 znamená v neonacistické symbolice nacistický pozdrav Heil Hitler… Průvodní text ze 17. října 2011 k fotce říká: "Pokud by v tom někdo hledal zase nějakou skrytou "propagaci", mýlí se. Cena je vypočítaná přesně dle cenové kalkulace." A dále: "….dělnický špíz jen tak někde nenajdete. Tedy zatím. Ostatně, všeho do času."  

V únoru 2010 byla Vandasova Dělnická strana soudně rozpuštěna, mj. kvůli nacistické symbolice (ozubené kolo ve znaku strany vycházelo ze znaku nacistických odborů, aktivistka strany Lucie Šlégrová měla vytetovaný český překlad kultovního hesla SS atd.). Titíž lidé z rozpuštěné DS si založili novou stranu, přidali SS na konec původního názvu, z ozubeného kola nechali v novém znaku strany aspoň jeho modifikovanou část a nyní pojídají své přesně vykalkulované špízy. A pan Vandas prohlašuje na stranickém webu, že pokud si to budou sympatizanti DSSS přát, bude kandidovat na prezidenta. I to je demokracie v praxi…

Shodou okolností letos zvítězil Stanislav Krupař za snímek rasových nepokojů vůči Romům na severu Čech, na kterých se zviditelňovala i Dělnická strana sociální spravedlnosti. Na tiskové konferenci se vítěz CPP 2011 podivil, kolik normálních lidí bylo ochotno "pochodovat s neonacisty". Historická paměť národa bohužel masově nefunguje. Jedna (normální?) účastnice nepokojů měla na tričku napsáno "Hitlere vzbuď se - Cikáni do plynu" (zplynování Romů, Židů aj. národností v řádu milionů  ve čtyřicátých letech řídili příslušníci SS).  

Bulvární extrémismus a sebevraždy

Extrémismus na hraně zákona najdeme i v pomyslném čtvrtém patře bulvárních médií. Podobně jako u politických extrémistů často míří na nejnižší pudy člověka. Zatímco političtí extrémisté sází na rasismus, xenofobii a nenávist k majetným vrstvám, bulvární čtvrté patro sází na voyaeristickou zvědavost, touhu po drbech, skandálech, šťárání se v soukromí jiných atd. V textových informacích používají nejen spekulace (to dělá ostatně kde kdo), ale i polopravdy…. a provokace, které nasměrují celebritu k nějakým novým činům, aby bylo zase o čem psát…. Bulvární média tak mění lidské osudy, rozmetávají rodiny, vztahy.

Jsou ale státy, kde je to jinak. Člen poroty CPP 2011 Peter Korniss, Maďarsko: "Vše záleži na kultuře té které země. Napřiklad v Maďarsku nemáme paparazze."  

Člen poroty CPP 2011 Lee Yong, Jižní Korea: "V Jižní Koreji nemáme bulvár. Měli jsme ho, ale zase zmizel.  Lidé se s bulvárem soudili a také páchali hodně sebevražd, protože viděli své fotografie v novinách. A tak vláda změnila zákony o soukromí…"  

Soud jako reklamní kampaň  

Společným jevem pro politické i bulvární extrémisty jsou časté soudní procesy. Dá se říci, že jde de facto o reklamní kampaně (negativní i pozitivní), protože procesy vzbuzují pozornost i seriózních médií. DSSS svoji "reklamu" založila na pouličních vystoupeních, provokacích přerůstajících v bitky (Janov) a soudních dohrách svých aktivit. Potyčky nejsou cizí ani bulváru. Jedním z posledních případů byl konflikt herce Karla Rodena, který napadl bulvárního fotografa Martina Hurdu. Zahraničních paralel najdeme mnoho. Zpěvák a kytarista světoznámé skupiny Metallica James Hetfield házel po bulvárních fotografech kameny. O vánočních svátcích 2011 v Punta del Este v Uruguayi ho totiž paparazzi fotili, když během své dovolené vyrazil se synem na zmrzlinu. Fotograf magazínu Hola! Gaston Renis: "Jen lízal zmrzlinu. Nebyl v žádné nepříjemné situaci, aby takto reagoval" (citováno z Blesku). Ale situace byla pro Hetfielda přece jen nepříjemná - právě díky fotografům. Jinak by neházel kameny. Kdo z nás by ostatně chtěl, aby trávil dovolenou se "šmíráky" v zádech?    

Asi zde platí ono známé pravidlo - člověk útočí, když se cítí ohrožen…  A jak je patrné z výzvy umělců bulváru (níže), část českých celebrit se bulvárem skutečně cítí být ohrožena. Paradoxně ale může dojít k situacím, kdy si "to odskáče" bulvární fotograf omylem, třeba za kolegu, který v minulosti celebritu poškodil.  

Soudní procesy mohou být pro bulvár prospěšné. Pavel Novotný, šéfredaktor bulvárního Super.cz: "Soud je super věc, to vím jako bulvární novinář: není nic lepšího než soudní spor. Soud budí pozornost, zaujme i konkurenční média, výborně funguje, dlouho se táhne, různě se vyvíjí čili přináší dlouhodobě publicitu." (Citováno z časopisu ForMen). Pavel Novotný studoval Literární akademii Josefa Škvoreckého, kde měl i přednášku o bulváru, Není však absolventem školy (zdroj - studijní oddělení školy).  

Zhroutila se kvůli voyaeristickým fotografiím

Velký rozruch způsobily před třemi lety voyaeristické fotografie anonymního autora publikované v bulvárním AHA!, na kterých je nahá herečka Jiřina Bohdalová, Na zájezdu pro celebrity do Turecka ji tajně nafotil údajný čtenář AHA! na balkoně hotelu. Po zveřejnění snímků utrpěla sedmasedmdesátiletá herečka  nervový šok a byla převezena do Krizového centra RIAPS v Praze 3.  

"Je to katastrofa, kam až jsou schopni lidi zajít. Je to nechutné... nepochopím, jak se k tomu mohl někdo snížit," řekla revue iDNES.cz herečka Stašová,  "maminka si takovou potupu opravdu nezasloužila… zcela to mění můj přístup k novinářům…"

Karel Šíp hovořil v této souvislosti o "naprostém svinstvu". Režisér Jiří Adamec řekl deníku Blesk: "Dělá se mi z toho špatně. To už překročilo míru vkusu, nemluvě o úctě k naší největší herečce. To, co se stalo, neohrožuje Jiřininu kariéru, ale její život".  

Autor voyaeristických snímků dál chodí mezi námi inkognito… Vyhýbá se svoji anonymitou nepříjemnostem? Břetislav Olšer uvedl ve svém blogu v iDNES: "Seřadil bych celou tu redakční sebranku na veřejném pranýři, hezky vysvlečené do naha, přivázané ke sloupům, aby si na ně každý mohl plivnout a dát jim, co proto, aniž by se mohli bránit. Jako paní Bohdalová..." Mediální analytik Daniel Köppl zhodnotil kauzu na revue iDNES takto: "Je to za hranicí vkusu, ale ne za hranicí mediální".  

Umělci proti bulváru

V roce 2009 iniciovali herec Marek Vašut a spisovatel Michal Viewegh petici:

"Nevkus a netaktnost, vulgarita, polopravdy a lži bezostyšně vydávané za pravdu, slídilství, záměrné provokace, plánované skandalizace, cynicky přiznávané fotomontáže či zcela smyšlené „rozhovory“, neomalené tykání bez ohledu na věk či postavení, bezohlednost ke zraněným lidským citům, neúcta ke stáří, a dokonce i ke smrti, neskrývaný novinářský hyenismus – to jsou dnes běžné praktiky Blesku, Aha!, Šípu, Pestrého světa, Rytmu života a dalších bulvárních periodik. Lidská práva naší menšiny jsou za lhostejné asistence státu bulvárem denně porušována. Jsme tím už dlouho znechuceni a pobouřeni a mnozí z nás se s vydavateli bulváru soudíme - jenže soudy nás pokaždé odkáží na takzvaný veřejný zájem, který jsme prý coby „celebrity“ povinni snášet, přestože jediným opravdovým, do očí doslova bijícím zájmem je tu finanční zisk zmíněných vydavatelů.

Odmítáme se s tímto stavem smířit.

Proto bulváru veřejně vzkazujeme: není pravda, jak demagogicky tvrdíte, že vás potřebujeme. Odmítáme být ztotožňováni s těmi z nás, kteří vám vycházejí vstříc a dobrovolně - ať už ze strachu, vypočítavosti či touhy po slávě - s vámi kolaborují. My, níže podepsaní, vámi pohrdáme a nechceme a nebudeme s vámi žádným způsobem spolupracovat!"

Mezi signatáři byla nejen Jiřina Bohdalová, ale i Tomáš Töpfer, Jiří Suchý, Martin Dejdar…  

Michal Viewegh dodává: "Nám soudy přiznávají ve výši sto nebo dvě stě tisíc, zatímco bulvár na tom vydělává miliony. Dokud soud nebude bulváru ukládat citelné pokuty, nic se nezmění. Jsme zklamaní z přístupu soudů a nechtěli jsme jen přihlížet, jak jsou naši kamarádi beztrestně skandalizováni."  

Bulvár proti umělcům

Petici umělci šířili formou inzerátů v novinách, založili web www.protibulvaru.cz., na které je petice i v současnosti s možností elektronického podpisu. Výzvu k dnešku podepsalo 3075 osob.  Reakce bulváru se sice dostavila, ale velký třesk z toho nebyl. Bulvární média petici buď bagatelizovala, stavěla se do pozice mrtvého brouka anebo kauzu publicisticky rutinně otočila o stoosmdesát stupňů. Tehdejší šéfredaktor Aha! František Nachtigall považoval krok umělců za „teatrální gesto“ a „plácnutí do vody“. "Občas přešlápneme a uděláme chybu. Za ně jsme ale připraveni se omluvit," (Citováno z tyden.cz). Mluvčí vydavatelství Ringier ČR Kateřina Kuchařová: "…Vyjadřovat se nehodláme, petici považujeme za naprosto zbytečné gesto," řekla on-line deníku TÝDEN.CZ. (Ringier vydává Blesk). Tehdejší šéfredaktor Blesku Vladimír Mužík: "Nemám k tomu co říct." (Citováno z tyden.cz). Šéfredaktor týdeníku Šíp PLUS Michal Brož pro iDNES uvedl, že témata nabízejí bulváru sami umělci, a to nikoli jen druhořadé hvězdičky. "Mohu vás ujistit, že je mezi nimi i ta první liga hvězd. I ti potřebují, aby udrželi povědomí o sobě. I když mezi nimi není nikdo z těch lidí, kteří zatím podepsali ten dopis.".  

Co na to expert?

Podle mediálního experta Daniela Köppla neměla petice velkou šanci něco změnit, naopak pro bulvár znamenala vítanou reklamu.

Daniel Köppl iDNES řekl: "Je to všechno o kultivovanosti společnosti, která buď je, nebo není, a o konzumaci bulváru, která když je, tak s tím nikdo moc neudělá. Na druhou stranu jsem za každou demonstraci proti nekultivovanosti… Včetně kolektivního ducha a hnutí. Je iluzorní tvrdit, že umělci bulvár nepotřebují, a to se týká i Viewegha a Töpfera. Myslím, že je to takové národoobrozenecké neuvědomění si toho, jak věci fungují,".  Podle Daniela Köppla se podobné akce objevují i v zahraničí.

"Někdy zahraniční celebrita upozorní na nevhodné chování bulváru a poté se o tom rozvine diskuse, která občas vede i k nějakému omezení. Třeba se bulvární média dohodnou, že nebudou využívat fotky paparazziů. Většinou jim to ale vydrží nejdéle půl roku," (Zdroj iDNES).  

Agrese plodí agresi

Je zcela jistě pravda, že řada celebrit se do bulváru cpe, jak o tom hovořil Michal Brož ze Šípu. Je to jejich právo. Pak je tu ale celá řada dalších celebrit, kterým není všetečná všudypřítomnost bulvármích fotografů po chuti, stejně jako fakt, že textové informace šíří poškozující polopravdy a spekulace. Je toto naopak i právo bulváru?  Bojovat soudy a peticemi proti této části bulvárních médií, která je založena na publicistickém extrémismu, je úsilí sysifovské. Jednak je to zdlouhavé, jednak mají redakce dobré právníky a v neposlední řadě je justice naladěná na onu frázi "o veřejném zájmu"  mediálně sledovat (v praxi však pronásledovat) celebrity. Lze se pak divit, když si to dotyčná celebrita s fotografem vyřídí "chlapsky" ručně? Je to rychlé a dotyčný fotograf si facku zapamatuje nadosmrti. Stejně tak, jako si celebrita nadosmrti pamatuje morální facky, které utržila od extrémistické větve bulváru.

Bohužel je to tak, že agrese plodí agresi. Bavím se představou, kdyby se celebrity domluvily a vyřizovaly si účty s extrémistickými fotografy a redaktory ručně… To by bylo facek! A to by bylo omylů! Já bych byl totiž ten první omyl, který by jednu petelici do nosu dostal… jen proto, že náhodou v ruce držím foťák! Ani bych na ulici celebritě nestačil vysvětlit, že nejsem extrémista, ale že jdu fotit výkladní skříň s novými knihami, která je  o pět metrů vedle.  

Všichni v jednom pytli?

I když je má představa krkolomná, zrnko pravdy na ní je. Na novinářích a fotografech leží kolektivní vina… Řada lidí mimo média nemá potřebnou rozlišovací schopnost. Pro mnohé jsou tak všichni fotografové a novináři sebranka, která "šmíruje, špiní, pomlouvá…".  Někdy jen horko těžko vysvětlujete, že vy nepatříte k tomu malému procentu extrémistických kolegů. A že foťák, který držíte v ruce, neslouží ke šmírování… a že diktafon kolegyně redaktorky tu není od toho, aby vás chytal za slova, která pak ve finlále otočí proti vám.

Tak jako pár extrémně předražených pražských taxikářů hází světlo na celý taxikářský cech, tak i pár extrémistických bulvárních fotografů a novinářů hází světlo na všechny kolegy z mediální branže. Nebo to není tak horké?   Ale vzpomeňme si na větu Simony Stašové v kauze voyaeristických fotografií a textů týkající se její maminky Jiřiny Bohdalové: "Zcela to mění můj přístup k novinářům,    

Soukromí jen pro někoho?

Eticky velmi nejasným momentem je právo na soukromí. Podle současné praxe nesmíte na jednu stranu fotit člověka bez jeho souhlasu, na stranu druhou je běžné lovit snímky celebrit bez jejich souhlasu a často i vědomí. Znamená to, že jsou v naší společnosti dvě kategorie občanů s nestejnými právy?  

V praxi to vede k paradoxům. Například Patrik Banga z iDNES fotil při rasových nepokojích na severu Čech a byl zadržen policií. Na svém blogu z 27. srpna 2011 píše: "Stále jsem se ptal, proč nás zadržují. Jejich vysvětlení bylo až úsměvné „vy si tady fotíte lidi“. Nevěděl jsem, zda se mám smát, nebo brečet."        

A kdyby byla mezi demonstranty nějaká celebrita, už by to bylo v pořádku? Podobné problémy mají celebrity i jinde ve světě. Americká herečka Scarlett Johanssonová:  "Jen proto, že jste herec, uděláte film nebo cokoli jiného, to neznamená, že nemáte nárok na vlastní soukromí. Pokud jste nějakým způsobem obklíčeni, je to nespravedloivé. Je to špatné."    

Definice veřejně známé osoby

Chtě nechtě si v té změti protichůdností musíme položit otázku: Kdo vůbec je veřejně známá osoba? Kde najdeme její definici, kde najdeme legislativou posvěcený seznam občanů ČR, kteří jsou veřejně známí, a kteří ne? Kterých se při focení nemusíme ptát, a kterých ano… A které smíme zveřejnit bez jejich souhlasu a u kterých souhlas potřebujeme...  

Při soudních sporech celebrit s bulvárním tiskem se soudy například opírají o to, jak si kdo z vipek sám "vykolíkuje" veřejný orostor. Ovšem je třeba rozdíl mezi politikem placeným z našich daní a hercem na volné noze, kterého si neplatíme? Lze pochopit, když voyaerista nafotí či natočí politika bojujícího proti korupci při přebírání úplatku… Ale proč ho tajně fotit v kavárně, kam si zašel s přítelkyní? To je ve veřejném zájmu? A čím si pak zaslouží herec, který se musí setsakra otáčet, aby se uživil, když ho paparazzi sleduje, kam se hne...

A co soudce? Je to veřejně známá osoba? Jak by bylo soudci, který bohorovně šermuje veřejným zájmem, kdyby ho někdo nafotil, jak zvrací u zdi na svůj talár… A dal do bulváru.  

Svoboda tisku versus soukromí

V souvislosti s tragickou smrtí princezny Diany při autonehodě, kterou pronásledovali  bulvární fotografové, a v souvislosti s aférou kolem monacké princezny Caroliny, která se soudila kvůli zveřejnění svých snímků v bulváru, jsem s porotci CPP dělal před pár lety anketu o hranicích svobody tisku a projevu v konfrontaci s právem na soukromí.

Z odpovědí vyplynulo, že jsou tyto dvě oblasti ve vzájemné kolizi. Ostatně to ilustruje i vývoj soudních procesů nejen v případě lady Diany, ale zejména v případě princezny Caroliny. Německé soudy se přiklonily na stranu bulváru - zvítězila "svobodu tisku" nad "právem na ochranu soukromí". Carolina se odvolala k Evropskému soudu, ten zase stranil jí a soud vyhrála, soud upřednostnil "ochranu soukromí" nad "svobodou tisku". Ale pozor! Tím to neskončilo! Německá justice totiž nakonec nabyla názoru, že rozhodnutí Evropského soudu pro ní není závazné…  

Asi nejextrémističtějším případem historie bulváru je kauza media News of the World, spadajícího do říše tiskového magnáta Ruperta Murdocha. Ve Velké Británii se dodnes soudně táhne. Podstatou celé věci je fakt, že redakce odposlouchávala telefony kde komu, celebritám, pozůstalým po obětech terorismu, rodinám padlých vojáků. Největší rozruch ale způsobil redakcí najatý soukromý detektiv, který odposlouchával a manipuloval s hlasovou schránkou unesené dívky, aby dával rodičům falešnou naději, že děvče ještě žije… a bulvár mohl prodlužovat aféru. Až tak mají posunutou vnitřní hranici někteří lidé.  

Ale nic není černobílé…. Svobodný tisk je i hlídací pes demokracie, aspoň někdy. A tak je tu na druhou stranu  kauza loňského člena poroty CPP Antonella Zapadu, který  nafotil tehdejšího premiéra Topolánka v Berlusconiho vile. Tento typ snímků veřejnost naopak uvítala jako důkaz "papalášství" za peníze daňových poplatníků…

Na přednášce o korupci v listopadu 2011 prohlásil Miroslav Topolánek na adresu přítomných novinářů: "Vítám lidi, ne novináře, to nejsou pro mě lidi."  

Fyzické versus duševní kauzy

Jedním ze signatářů petice proti českému bulváru je herec Martin Dejdar. Na rozdíl od Topolánka není a nebyl placen z našich daní. Podle něj jsou novináři, kteří vydělávají na lži, špehování a ubližování, "lidské zrůdy" a  práce bulvárních novinářů je tak srovnatelná se zlodějstvím a vražděním. Je to neakceptovatelný názor anebo pravda?   

Pojďme si s Dejdarovou myšlenkou "vraždění" pohrát do krajnosti a položit vedle sebe dvě tiskoviny v rozpětí sedmdesáti let. V protektorátním tisku byly vedle receptů na nedělní oběd seznamy hitlerovskými nacisty popŕavených Čechů. V dnešním bulváru - tom extrémním - najdete vedle receptu na nedělní oběd zase mediálně "popravené" celebrity.  Obojí v rámci své doby společensky běžné…    

Ústup fotoreportáže = zrcadlo doby  

Vrátíme.li se k základní otázce žurnalistické fotografie - a sice že zájem o klasickou fotoreportáž klesá, musíme si uvědomit, že média jsou zrcadlem doby. A jestliže v naší době rozkvétají živnosti voyaeristických a paparazziovských fotografů jako je Vadim Kramer, Pavel Dvořák a jiných, je to i výpovědí o nás všech. A to, že máme i své Honzy Šibíky, Stanislavy Krupaře, je v rámci udržení klasické fotoreportáže potěšitelné… Otázka však zní - jak dlouho bude klasická fotoreporáž žít ve společnosti, kde jsou nejoblíbenějšímí chrámy supermarkety? Chrámy konzumu, mezi které v mediální oblasti patří nejen "normální" bulvární fotografie z večírků celebrit, ale i ta extrémistická, lidově řečeno "šmírácká"… Odpověď najdete i v anketě s porotci CPP 2011 v novinkách. 

 

autor Oleg Homola